Goodbye

24- ,,Nikdy mě tak už nenazývej!"

,,Jednou, až ti ji představím jako svojí přítelkyni, tak zjistíš kdo to je," mrknul na ní a já se nad jeho slovy zarazila. Jako jeho přítelkyni? Copak já s ním někdy budu chodit? Copak vidí do budoucnosti? Hah, to asi těžko.

,,Jo, tak to myslím, že jí asi nikdy nepoznáš," poznamenala jsem s vstala ze země se znovu falešným úsměvem.

,,Tím bych si nebyl tak jistý," lišácky se usmál a zvednul se společně s Anne na ruce. Zvednula jsem ze země tašku s věcmi, kterou jsem nakonec ani nepotřebovala, kvůli nedostatku času a přehodila si ji přes rameno.
,,Řekni bráchovi ať nechytračí, Anne. Už byste asi měli jít. Je dlouho po skončení tréninku, ať si o vás mamka nedělá starosti," pohladila jsem jí po vláskách a věnovala jeden z úsměvů, který se mi vytvářel vážně těžko. Vážně mě udivovalo, jakto že, když má Ethan hnědé až skoro černé vlasy, může mít Anne úplně blonďaté vlasy.

Dětsky se zasmála a s vážným pohledem se pootočila na Ethana, který si mě prohlížel, jako bych byla kost masa a on predátor, který měl hlad. Hodně velký hlad.

,,Brácho, prý ti mám říct ať nechytra-" nedokončila větu,protože ji překryl pusu jeho dlaní a zasmál se. Ona se bezúspěšně snažila sundat jeho ruku, ale nakonec ji sám sundal a položil Anne na zem.

,,Máma není doma," zazubil sem čím ukázal bílé perličky, které kdybyste vzali a dali do vody blýskaly by se tak, že byste je viděli až vesmíru. Fajn, to asi ne, trochu přeháním.
,,To ale neznamená, že nemáte jet domů. Stejně odcházím a budu tu zamykat," jeho pohled, který upíral do mých oči, mě jaksi znervózňoval. Jaksi víc, než bylo normální.

,,Nestavíme se ještě v mekáči, Anne? Mamka není doma, takže se to nedozví," její oči se rozzářily a začala nadšeně skákat, když ji to Ethan řekl. Zřejmě jí rodiče nedovolují fast foody, což je jedině dobře. Taky mi rodiče nedovolovali fast food, takže když byl brácha velkej a byl někde s fotbalem, tak mi vždycky přivezl hranolky. Měla jsem z toho druhé Vánoce.

Potom jsem, ale vyrostla a rodiče se o to nějak přestali starat. Proto si vždycky dávám jen hranolky, když jsem někde kde mají tohle jídlo. Prostě je to už mým zvykem.

,,Jo a Miu vezmeme s námi," cože řekla? Že pojedu s nima? Ehm ne děkuju, to je v pohodě.
,,Dobrý nápad," šibalsky se na mě usmál a já se zamračila. No to snad ne, oni se snad domluvili..
Nechci s ním nikam jít.

Měla jsem v plánu být doma, kde bych se naložit do vany, relaxovala a pak si jen šla lehnout a spát. Jo, přesně takhle měl vypadat můj vysněný večer. Bohužel, většinou vždycky se něco pokazilo a nevyšlo mi to.

,,To se omlouvám, ale já nepůjdu," lehce jsem se na, teď už smutnou Anne, usmála a pocítila jsem lehkou vinu. To kvůli mně je smutná.

,,Ne nebereme jako odpověď, viď?" oba se zasmáli a já zakroutila hlavou. Vážně nemůžu..

,,Takže za deset minut, před vchodem," prohlásil vesele a odešel s Anne do šaten.
To jako vážně?

Já nikam nemůžu. Máma na mě doma čeká a bude chtít vysvětlení a já bych přišla tak o víc jak hodinu později.

Pozhasínala jsem halu a odešla do šatny, kde už Anne s Ethanem nebyli. Trochu jsem si oddechla a rychle si obula boty a zamknula šatnu. Vyšla jsem z haly, kterou jsem později také zamknula a zamračila se, když jsem viděla jak na mě Ethan mával od auta. Nevšímala jsem si ho a šla domů.

,,Mio, špatnej směr," ušklíbl se a běžel ke mně. Zrychlila jsem a skoro běžela, protože jsem se mu hlavně nechtěla podívat do očí. To bych úplně vyměkla a dovolila mu všechno. Všechno!
,,Ne, já mám správný směr. Ty jdeš úplně blbě," křikla jsem na něj a neotáčela se.