Goodbye

30- ,,Jsi v pořádku?"

Nejdřív jsem ho otevřít nechtěla, ale pak mi nedalo, protože zvědavost byla větší.
Pomocí prstů jsem ho rozevřela a udivila se nad tak krásně napsaným písmem. Tady si asi někdo nechal záležet. Ještě než jsem si ho přečetla, jsem se rozhlédla po třídě, jestli se někdo nechová nějak divně. Díky tomu bych usoudila od koho je, ale všichni si něco psali do sešitů, nebo poslouchali nudný výklad.

Takže budu doufat, že to bude napsané v tom. Nadechla jsem se a sklopila pohled na zmuchlaný papírek v mých rukách.

'Stalo se něco? Vypadáš naštvaně..
-Nick'
To je na mně tak moc poznat, nebo je jen sakra všímavý?
Rozhodla jsem se mu to neříct, protože to je můj problém a nemám ho do toho co tahat. Navíc, je to jeho nejlepší kamarád, takže by mu to potom řekl a to je další věc co nechci. Myslela jsem si, že se mu třeba líbím, když se ke mně choval tak, jak se choval, ale nejspíše jsem se hodně zpletla. Nezáleží mu na mně absolutně vůbec, když dokáže udělat takovouhle věc. Nemá cenu se u něj objevovat nadále.

Gray měl nejspíš pravdu, když říkal, že se mu nezdá. Jen jsem nečekala, že na to příjdu takhle brzo. Ale pořád lepší, zjistit jaký je doopravy teď, než kdybych to zjistila později. Co jsem vlastně čekala? Že se mu budu líbit a bude se mnou něco chtít?
Prostě si ho nebudu všímat a hlásit se k němu.

Na papírek jsem načmárala rychlý vzkaz v podobě šesti slov, které zněly:

'To se ti asi jen zdá'
A pokusila jsem se nenápadně hodit po Nickovi papírek, ale bohužel to zahlédl učitel a vyvolal mě k tabuli, abych mu řekla něco o tématu 'Druhá světová válka'.
Při mém strašně 'šťastném' dnu jsem měla úplně vymletou hlavu a nevzpomněla si vůbec na nic.
Učitel mě po chvíli pustil sednout s pětkou v jeho notýsku.

,,Kretén," zamumlala jsem si pro sebe, když jsem procházela kolem Nicka a Ethana na moje místo.

Nejspíš jsem to, ale řekla hlasitěji, než jsem měla v plánu, protože jakmile jsme to dopověděla, Nick vybuchl smíchy. To je to tak vtipné?
,,Přijde vám něco vtipného?" okamžitě ho učitel vyvoval, protože mu přerušil celou hodinu.
Nick se snažil se krotit, ale moc mu to nešlo.
,,Takže vy nepřestanete? Okamžitě opuste mojí hodinu," zakřičel na něj. Byl nějakej naštvanej. A to kvůli mně. Nick beze slova sebral učebnice a opustil třídu.
,,Pane učiteli, ale za to můžu já. Já ho rozesmála," hodila jsem vinu na sebe, aby z toho neměl problém.

A co myslíte, že udělal učitel? Vyhodil mě taky.

Samozřejmě jsem se začala při odchodu smát taky.
A to bych vám přála vidět, Ethanův nasraný obličej.

Jakmile jsem vyšla ze dveří, uklidnila jsem svůj smích a rozeběhla se za Nickem, který byl pár metrů ode mě.

,,Nicku," zakřičela jsem na něj, aby na mně počkal, protože dobíhat fotbalistu, budu asi dost těžko. Překvapeně se na mně otočil a s pobaveným úšklebkem mně sjel pohledem. Copak mám na sobě něco divného? Nenápadně jsem se prohlédla, ale nic divného jsem nenašla. Asi jsem to, ale moc nenápadně neudělala, protože se Nick opět začal smát. To si něco píchá, nebo proč je tak vysmátý?

,,Neboj, jenom ti to sluší. Proto jsem si tě prohlížel," pobaveně ke mně přišel, ale úsměv mu hned spadl, když já se nesmála, Nebylo mi vůbec do smíchu. Ne, že by mi to nepřišlo vtipné, spíše se mi chtělo jen brečet jak naivní jsem. Celý můj život prožívám peklo, spojené s klukama. Ale jsem neponaučitelná.
,,Takže slečno Greenová, řeknete mi prosím co se vám stalo? A nedělejte, že nic. Je to na vás poznat," pronesl vážně, bez jediného náznaku smíchu, pobavení, nebo jiné veselé reakce. Tiše jsem si povzdechla, když jsem si uvědomila, že to nenechá jen tak.

,,Řeknu ti to, ale ne tady. Pojď prosím, třeba někam do parku," jen přikývl a jako gentleman mi vzal mojí těžkou tašku. S vděčným úsměvem jsem mu poděkovala a společně jsme se odebrali ze školního pozemku někam do parku. Celou cestu jsme oba mlčeli a myslím, že nám to takhle vyhovovalo. Teda alespoň mně ano.

Nechápu jak jsem si mohla myslet, že by to se mnou myslel vážně. Ale přece jen, choval se ke mně hezky.

Najednou jsem pocítila divnou chuť na mém jazyku a celý žaludek se mi obrátil. Naštěstí jsme byli v parku kde teď vůběc nikdo nebyl. Rychle jsem odběhla za strom a vyhodila všechen obsah své snídaně. Chudák ten, kdo to bude muset uklízet. Už zase je mi špatně. Třeba jsem jen snědla něco špatného, nebo bylo něco v těch toustech zkažené. Jo, to bude tím.

,,Je ti něco?" kousek ode mě se ozval ustaraný hlas Nicka, ale já mu neodovídala. Právě teď mi zvonilo v hlavě jako bych stála přímo vedle obrovského zvonu, který právě odbíjel dvanáctou hodinu. Šáhla jsem si po čele, které mi najednou úplně hořelo. Vážně, tohle je už divné.

,,Hej Mio," okřikl mě Nick, ale já jeho hlas úplně ignorovala. Byla jsem úplně mimo. Svět se mi točil a já měla pocit, že vidím létající pandy, které jsou duhové. Další možnost je, že mi něco někdo hodil do pití a já jsem zhulená. Cítila jsem jak je moje tělo slabé a skoro nemožné pohybu. Pomalu jsem sjížděla zády po kůře stromu až jsem dosedla do měkké trávy. Viděla jsem rozmazaně, jako kdybych celou noc probrečela a slzy v očích ještě zůstaly.

,,Kurva Mio, tohle není prdel. Slyšíš mě?" ano, jen nereaguji. Najednou jsem ucítila na své hlavě tlak a viděla mžitky, které se mi tvořily v periferním vidění. Když jsem před očima měla úplnou tmu, vnímala jsem jen jak moje tělo dopadlo do voňavé posekané trávy a tlumený křik kolem mě.

**

Sladká vůně, která se mi vkradla do čichových buněk, mě okamžitě postavila na nohy. Bohužel trochu větší rychlostí, takže jsem se zamotala do deky a sekla sebou s hlasitým žuchnutím na zem. Kde to vlastně vůbec jsem? Co se stalo? Rozhlédla jsem se po celkem prostrorném pokoji, který mě hned zaujal černými stěnami, které byly posprejované různými grafity. Páni, tady to někoho baví! Ještě vlastně zjistit, u koho jsem a co se vůbec stalo. Matně si vzpomínám, že jsem byla s Nickem venku a najednou se mi udělalo špatně. A pak už jen tma.

Sebrala jsem se ze země pomocí postele a se zmatenou hlavou se odebrala z pokoje. Se špatnými orientačním smysly jsem se omylem dostala do nějaké ložnice, která byla krásně krémově vytapetovaná. Tak asi druhá strana. Konečně jsem se dostala ke schodům a pomocí čichu se dostala do kuchyně. Jak jsem ty schody mohla sakra přehlédnout?

Když jsem vstoupila do kuchyně, pohled se mi naskytl na Nicka, lépe řečeno na jeho záda, stojícího u plotny vyhazujíc do vzduchu z pánvičky palačinku. Bohužel to tak nějak správně nechytl a ona mu spadla na zem. To mě rozesmálo. Polekaně se otočil mým směrem a rychlými kroky se ocitl v mé blízkosti.

Mírně se pousmál, ale neskrývaná starost na jeho obličej byla více jak napadná.

,,Cos to prováděla? Jsi v pořádku?" ladným pohybem mě k sobě přitáhl a obmotal ruce kolem mého těla, které bylo oproti němu maličké. Nevím proč, ale tak nějak se mi zdálo hezké, že mě objal. Normálně bych ho odstrčila a s fackou odešla, ale u něho mi to nevadilo. Právě naopak. Líbilo se mi to. Kdybychom byli ve filmu, údajně by se nade mnou rozsvítilia žárovčička, která by se rozsvítila, protože jsem si vzpomněla na tu doktorku.
,,Ehm, Nicku. Kolik je hodin?" automaticky se odtáhl a podíval na hodinky na své ruce.
,,Za chvíli bude 12, proč? Potřebuješ někam odvést?" Zatraceně. Za půl hodiny tam mám být a mám to jen tak tak. Ale nemůžu mu říct, že potřebuju jet do nemocnice. Ptal by se co tam potřebuju.
Ale na tomhle závisí všechno a pokud se to nedozvím dnes, bude hodně velká pravděpodobnost, že na seznam dostanu až za pár měsíců.

,,Strašně rychle bych potřebovala odvést do nemocnice. Neptej se prosím proč, jen tam jeď," rychle jsem ze sebe vyblekotala a utíkala k botníku, kde jsem předpokládala, že budu mít své boty. Když jsem odbíhala, Nick vypnul sporák a zaklopil palačinky, aby nevychladly.

Zatímco já stepovala u auta, on ke mně doběhl a otevřel auto. Byla jsem mu tak neskutečně vděčná, že se na nic neptá.
Celou cestu jsem začínala být víc a víc nervózní, protože jsem jela k doktroce, která mi má říct, jestli se můj život během sekundy zkazí, nebo ne.

With Love,Lenn :)