Goodbye

40- ,,Nechceš mi teď říct, že jsi dealer, nebo něco podobného, že ne?!"

Chtěla jsem si jít aspoň sednout na postel, protože na mě šly mrákoty.
Nick mi to, ale nedovolil. Trhnul směrem k němu mou rukou tak, abych se na něj otočila, ale i tak, aby mě to nebolelo. Což se mu trochu nepovedlo.

,,Promiň," zatvářil se nevinně.
,,Musíme odsud, ale ještě dneska odejít. Ashton není hloupej. Když zjistil, že jsi těhotná, tvojí polohu si najde raz dva," jo, fakt moc děkuju, za utěšující slova. Ale ne. Pokuď tohle chci zvládnout, musím být silná. Už kvůli miminku.

Jen jsem lehce přikývla a chtěla se otočit, abych si zabalila věci, ale jeho pevný stisk, mě už podruhé zachytil zpátky. ,,Co ještě?" zeptala jsem se už trochu nervózně, protože mi lezlo na nervy, jak mě pořád otáčel k sobě.
Nic neřekl. Jen mě k sobě přivinul do rychlého, za to příjemného objetí.
,,Nic se ti nestane," šeptnul mi do ucha těsně předtím, než opustil pokoj se slovy, že za patnáct minut, příjde a odveze mě.

Pouhých deset minut mi trvalo, abych se převlékla do klasického oblečení a zabalila věci do kabelky, kterou jsem tu nějakou náhodou už měla.

Zbylých pět minut jsem strávila sezením na posteli a přemýšlením nad tím, jak se to dozvěděl. Nic mě nenapadlo. Nedokážu pochopit od koho, nebo jak se to dozvěděl.
Jemné zaťukání, mě probralo z přemýšlení.

,,Můžeme? Všechno je zařízené. Jen nemáš pár dnů moc blbnout a být spíš v posteli," mrkl na mě a vzal mi z ruky kabelku, abych se s ní netáhla, i když těžká vůbec nebyla.

,,Jsi nejlepší," stoupla jsem si na špičky, abych mu mohla dát pusu na líčko a zase se vrátila zpátky do mé výšky. Nakonec jsem jen podepsala pár papírů a mohla konečně domů. I když domů.
Kam vlastně? Kam půjdu? Zpátky k Nickovi, nebo k řidičům?

Sledovala jsem jak ubíhá cesta za okny a nevnímala nic jiného.
Přišlo mi, že život utíkal úplně stejně jako krajina, která byla vždy během sekundy jiná a nezanechala za sebou ani stopu. Snad jen můj pohled.

Ani jsem si nestihla všimnout, že počasí se rapidně změnilo. Už to nebylo to hřejivé počasí, které hladilo po kůži teplým vzduchem.

Tentokrát se stromy rozhodly znovu shodit svou zelenou pokrývku a vystřídat jí za nebarevnou, obyčejnou. I když ne tak zcela obyčejnou. Za pár dní, jí znovu pokryje sníh a už to nebudou tak zcela obyčejné stromy.
Nevím proč jsem přemýšlela zrovna nad tímhle. Pravděpodobně jsem se nechtěla zaobírat něčím jiným. Položila jsem si ruce na podbřišek a zamyšleně pozorovala už více méně vypouklé bříško. Co když se o něj nedokážu postarat? Co když pohořím jako matka? Proboha, vždyť mi je jen sedmnáct! Nemám žádné zkušenosti s ničím.

Nemám žádný příjem, ze kterého bych dítě mohla uživit.

Nechci zůstat na penězích od rodičů.
,,V pořádku?" ani jsem nepostřehla, že jsme zastavili. Trhla jsem hlavou směrem k Nickovi , když mi palcem přejel po tváři a tím znemožnil slze, aby klouzala dál po mých rozpálených tváří. Pravděpodobně jsem byla víc mimo, než jsem si myslela.

Lehce jsem přikývla a vyklouzla mu ze sevření. Jedním pohybem jsem se dostala ven z auta. Nasála jsem nepříjemně studený vzduch, který nějakým způsobem uklidnil mou mysl.

,,Hej Mio," znovu. Znovu mě zachytil za zápěstí a otočil si mě k sobě.
,,Přestaň tohle dělat, Nicku," štěkla jsem po něm. Nervy jsem měla v kýblu.
Každý zvuk mi byl protivný, každý dotek na mém těle se mi hnusil.
Nechápala jsem co to se mnou je.

,,Promiň," omluvila jsem se hned jak mi došlo, že on si to nezasloužil. Byl se mnou v nemocnici, přijel pro mě, když jsem byla dá se říct v nebezpečí. Ve kterém jsem jen tak mimochodem pořád.

,,Ne, ty se neomlouvej. Už to dělat nebudu," povzbudivě se na mě usmál.
Rozhlédla jsem se kolem sebe a pocítila mírnou paniku. Kde to sakra jsme?!
,,Nicku?" šeptla jsem k němu vyděšeně a vykulenýma očima přejížděla po obrovské budově, kolem které nebylo absolutně vůbec nic. Jaktože jsem si všimla až teď, že jsme na konci města, kde byla původně feťácká čtvrť, ale kvůli vandalismu, se tu všechny budovy zdemolovaly a tím vyhnali prostitutky a závisláky pryč.
Proto nechápu, jaktože se takhle budova uchovala a hlavně co tu děláme.

,,Nechceš na mě teďka vybalit, že jsi ve skutečnosti drogovej dealer a největší boss, tohohle města, že ne?" špitla jsem k němu a dál si prohlížela rozbitá okna.
Jeho chraplavý smích se rozzvonil, jako původně Big Ben, když zvonil na poledne.
,,Ne. Jen ti něco, nebo spíš někoho chci ukázat," ještě pořád se smíchem mi ukázal ať jdu za ním a líným krokem se vydal k té děsivé budově.

Ještě chvíli jsem užasle zírala na to, jak moc staré staveniště musí být, ale když jsem zpozorovala jak se Nick pomalu ztrácí v mohutných železných dveří, rozběhla jsem se za ním, protože jsem nechtěla být sama v opuštěné, tedy aspoň doufám opuštěné, části města.

V polovině jsem se ale zastavila, protože běh neprospívá dítěti.
Konečně jsem přišla k Nickovi a trochu se předklonila a opřela se o kolena, protože mě i ten krátký běh, celkem vyčerpal.
,,V pořádku?" pohladil mě po zádech a později i po vlasech.
Udýchaně jsem se narovnala a přikývla. Fajn, myslím, že za chvíli nebudu schopna dojít pro jídlo.

,,Můžeme?" zeptal se ustaraně a lehce se usmál.
,,Jestli na mě tam vybalíš, že jsi dealer, nebo vrah, okamžitě utíkám pryč," přísně jsem se na něj podívala.
,,Jen blázen, by naštval těhulku," mrkl na mě a otevřel dveře do, kterých mě pustil a později vešel sám.

Procházeli jsme uličkami, které byly osvětleny minimem světla, které vycházelo z malých vysoce postavených žárovek na stěně. Byla tu příšerná zima a nepříjemná atmosféra. Když si představim kolik feťáků a bezdomovců tu musela žít, chce se mi obrátit a utéct. Ale dvě věci mi to nedovolují. Těhotenství a Nickova ruka, která je přitisknuta na mých bedrech a lehce do mě tlačí, abych udržela tempo.
Což je pro mne nadlidský úkol.
Mám pocit, že jsem uběhla maraton a přitom jsme ušli pouze pět set metrů.
Nohy mi otíkaly a já pomalu zpomalovala.

,,Nicku sakra kam mě to táhneš?" štěkla jsem po něm vytočeně.

Nebavilo mě chodit po tmavých chodbách a ani nevědět kam to vlastně jdeme.
,,Už jen pár metrů. Ještě vydrž, pak si sedneš a napiješ," lehce začal přejíždět po bedrech při čemž, začal zase znovu tlačit.
,,Jestli ti tady zkolabuju, je to jen tvoje vina a na náhrobní kámen chci mít napsáno 'Za mou smrt poděkujte Nickovi. To on mě táhnul kdo ví kam, kdo ví jak dlouho.' " zavrčela jsem na něj. Od něho jsem dostala pouhý chraplavý smích.

,,Neboj se, už jsme tady," mrkl na mě a zabral za kliku obřích dveří.

Jakmile jsme vstoupili, ihned mě ovál hnusný smrad cigaret, na které jsem si však už zvykla od Kyla. Kam mě to zatáhl?!
,,Nicku, brácho co ty tady děláš? A ještě s takovou kočkou?" halou se roznesl hluboký avšak velice chraplavý hlas.
Více jsem se natiskla na mého, dá se říct pro tuto chvíli 'únosce', protože jsem měla vážně strach.
,,Nemusíš se bát," šeptnul mi do ucha a pohladil mě od beder, až po šíji.
Upřímně? Bála jsem se ještě víc.

With Love, Lenn :)