Goodbye

20- ,,Chyť mě, moje malá sestřičko."

Nebála jsem se jeho, bála jsem se bolestných vzpomínek na Ashtona. Nebála jsem se fyzické bolesti, už ne. Bála jsem se té psychické, které se stále zvětšovala při každé fyzické bolesti.

Které bylo před pár měsícema nepopsatelně hodně. Nechtěla jsem zažívat další bolest, proto jsem se vyhýbala její příčině. Bohužel jsem se jako minule nepoučila a jdu jí přímo naproti. Ostatní by jí jen zamávali a nasedli na vlak a jeli směrem ke štěstí. Bohužel já jsem si koupila vstupenku, přímo za bolestí. Já jí nezamávám a neřeknu 'sbohem' já si s ní plácnu a řeknu 'tak se znovu vidíme'. Ale tohle je můj život. 

Plny pádů, odřených kolen, loktů a bohužel i plný temných myšlenek.
,,Mio. Bojíš se mě?" trhla jsem sebou, jak mě jeho hlas vylekal z bolestných myšlenek. Těžko říct, jestli jsem byla ráda, protože mě vysvobodil z temných myšlenek, ale poslal na popravu do kruté reality.
Zakroutila jsem hlavou do záporu a dostala se z jeho blízkosti.
,,Neměla jsem chodit," špitla jsem si pro sebe. Nevím kam se podělo moje odhodlané já, které mělo v plánu zjistit proč odešel z mého domu, ale teď vím jistě, že je zahrabané někde pod povrchem a je tu zpět to plaché a bojácné já, které jsem se snažila tak moc potlačit.

To jenom díky jednomu pocitu, který ve mně vyvolával ten kluk, který teď stojí přede mnou se spoustou otázek, proč jsem sem neměla chodit. Ale sama jsem ještě nezjistila co za pocit to bylo. Jestli bolest, strach, důvěřivost, nebo dokonce láska? Ne, to poslední to rozhodně být nemohlo..

Ucítila jsem jemný stisk kolem mého zápěstí. Okamžitě jsem jeho ruku setřásla z té mé a ustoupila o krok, díky čemu jsem stála pár centimetrů ode dveří. Stačilo natáhnout ruku a utéct od všeho.
,,Já nejsem jako on," jeho melodický hlas se mi ozýval v hlavě a jako zvony zvonil v mých uší. Ano, to říkal i Ashton, ale byl úplně stejný jako ostatní.
,,Všichni jste úplně stejní. Jen ubližujete a neuvědomujete si, že to bolí," vypustila jsem z úst svojí myšlenku nahlas, která mě tak dlouho tíží.
,,Nemáš pr-."
,,Mám a ty to moc dobře víš! Schválně, kolik holek si měl v posteli, od kterých si později utekl a nechal za sebou jen zlomené srdce? Mnoho co? A o tomhle já mluvím. Všichni kluci jsou stejní," rozkřikla jsem se a rychlým pohybem otevřela dveře. Věnovala jsem mu poslední pohled než jsem se rozeběhla pryč z jeho přítomnosti. Při sbíhání schodů jsem klopýtla a skutálela se po zbylých schodech dolů na tvrdou chladnou zem.

,,Proboha zlatíčko opatrně. Kdopak jsi?" melodický hlas podobný jako má Ethan se mi odrazil do uší. Ohlédla jsem se a uviděla ženu s milým úsměvem. Viděla jsem úplně stejnou podobu jak u Anne a Ethana, takže jsem hádala,že je to jejich matka.

,,Omlouvám se," promluvila jsem co nejmileji to šlo. Už se nadechovala, že něco řekne, ale přerušil ji můj rychlý útěk. To co si o mně asi bude myslet, jsem raději nechala.
Čas myslet na to bude, až v horké vaně plné pěny.

Rychlostí blesku jsem nasedla do auta a během chvilky jsem už byla na silnici.
Zase se dostala na povrch ta slabá a plachá Mia, která měla zůstat zakopaná metry pod zemí a už nikdy neměla být vyhrabaná. Měsíce se snažím tuhle část mě zahnat pryč do nejtemnějších koutů mysli, ale pak stačí jedna silná vzpomínka a já jsem zpátky. Zpátky tam, kde jsem byla před rokem. Před rokem kdy mně Ashton poprvé znásilnil.

Ani jsem to nezaregistrovala a parkovala jsem před naším domem. Vytáhla jsem klíčky ze zapalování, ale nevylezla. Ještě ne. Frustrovaně jsem si vjela prsty do vlasů za které jsem mírně potáhla. Bože co to zase provádím?

Cítila jsem ohromnou tíhu na spáncích, jakoby mi někdo chtěl udělat díru do hlavy. Tuhle tíhu moc dobře znám a neznamená vůbec nic dobrého.