Goodbye

26- ,,Dobrou noc, Amazonko."

Zandala jsem si mobil a sedla do auta s tichým pozvdechem. Já věděla, že z toho bude průšvih. Ale to je jedno. Je to moje chyba.

,,Děje se něco?" zeptal se starostlivě Ethan, když jsem se připoutávala. Je milej, že se stará. Jen jsem zakroutila hlavou a mávla rukou, ať to neřeší.

Nic to není. Jen příjdu domů, kde mi máma dá přednášku o tom, kdy se chodí domů a, že jí mám dávat vědět, když někam jdu, protože o mě má strach. Jojo, takhle to bylo vždycky.

,,Nedělej. Viděl jsme jak si se rozčilovala, když si s někým volala," ten kluk si vážně všímá všeho. Úplně všeho! Pootočila jsem se na něj hlavu a mírně se usmála. Úsměv mi ani oplácet nemusel, protože byl vysmátej dost.

,,Jen jsem zapomněla mamce říct, že ještě někam jdu a teď se o mě bojí," trochu více jsem to zkrátila a vynechala tu naštvanou část, kde mě seřvala, že jsem jí nic neřekla. Chtěl něco říct, ale Anne, která byla nás přerušila hlasitým smíchem, protože jí najednou něco připadalo strašně vtipné

,,Něco k smíchu?" zeptala jsme se jí pobaveně, protože když se směje ona musím se smát i já.  To dítě je neuvěřitelné.
,,To mě mrzí. Můžu jít s tebou a vysvětlit tvé mamce, že jsi šla se mnou," zářivě se usmál, čím vykoukly bílé perličky, které oslnily můj zrak. Jak je může mít tak bílé?
Při pomyšlenína to, že bych Ethana seznamovala s rodičema, jsem se oklepala. To není moc dobrý nápad, už jenom kvůli tomu, že by mu mamka jak jí znám říkala co jsem  dělala jako malá a to není moc dobré. Vůbec dobré!

,,To je v pohodě, já to nějak zvládnu," ujistila jsem ho a usmála se. Jen chápavě přikývl a nastartoval.
,,Mio, nechceš s náma zase někdy jít ven?" ozvala se zezadu Anne svým dětským hláskem, při kterém se smála. To dítě má ale energie na to, že už je půl desátý. S radostí jsem souhlasila a po cestě zpátky jsem už jenom mlčela a nic nevnímala. Pozorovala jsem jen ubíhající krajinu, až jsem spozorovala blížící se náš dům. Zaparkoval kousek od silnice, abych nevystupovala do silnice. 

,,Děkuju za dnešek. Užila jsem si to," slušně a popravdě jsem poděkovala a chtěla vystoupit, ale ruka na mém zápěstí mně zastavila. Lehce jsem sebou cukla, protože jsem to nečekala.

,,Stavím se pro tebe ráno a hodím tě do školy. Nechci abys šla pěšky," ani nevím jak, ale během chvilky byl u mého obličeje a věnoval mi pusu na tvář. Okamžitě jsem zrudla a stydlivě sklopila hlavu.
,,To není nutný. Klidně se projdu," nechtěla jsem ho otravovat a navíc jsem nechtěla být na obtíž.

,,To je maličkost. Zítra kolem půl osmé buď připravená před domem," namítl a vystoupil. Za chvíli se moje dveře otevřeli, překvapivě díky Ethanovi a já s úsměvem vystoupila. Ještě jsem se rozloučila s Anne a přehodila si tašku před rameno.

,,Vážně tam s tebou nemám jít?" zeptal se ještě jednou starostlivě, ale já zakroutila hlavou. Zvládnu to sama, přece jenom už nejsem malá holka.

,,Zvládnu to, děkuju. Měj se," s úsměvem jsem se otočila a chtěla jít přes branku k domu, ale stisk na mém rameni mně zastavil. Jeho rty se přilepily na mé a ruce mi dal na mé tváře. Nebyl to dlouhý polibek, ale to co se mnou udělal, bylo neskutečné. Celé tělo se mi obsypalo husí kůži a elektřina projela celým tělem. Než jsem se stihla vzpamatovat, odtáhl se a zářivě se usmál.

,,Dobrou noc, Amazonko," tentokrát jsem se už doopravdy otočila a šla přes branku k domu. Před dveřmi jsem si nedůvěřivě sáhla na rty, jestli se to opravdu stalo. Byly jistě napuchlé a celé červené.
U dveří jsem se otočila a se zamáváním jsem vstoupila do domu, kde to krásně vonělo. Zula jsem si boty a chtěla vyběhnout schody nahoru do pokoje, ale mamky hlas mě zastavil. 

,,Mio, jak si to jako představuješ, nedát mi vědět, a být dvě a půl hodiny venku. Víš jak jsem se o tebe bála?" vyjela po mně naštvaně. Chápala jsem její naštvanost. Bála se o mě. Má plné právo na mě být naštvaná.

,,Promiň mami. Zapomněla jsem na to," omluvně jsem sklopila hlavu, abych se jí nemusela koukat do naštvaného obličeje. Neměla jsem ráda, když byla kvůli mně naštvaná, ale někdy jsem tomu hold nezabránila.

,,Můžeš mi sakra říct, kde si byla?" zaječela až jsem se jí lekla.

,,Kamarád mě pozval na jídlo a já souhlasila. Zapomněla jsem ti říct, že se trochu zdržím."

,,Trochu zdržíš? Podle tebe je trochu dvě a půl hodiny? A můžeš mi říct s jakým kamarádem se poflakuješ venku do půl desátý venku sama?" křičela na mě jak smyslu zbavená. Copak jsem toho tolik udělala? Už tolikrát jsem přišla pozdě a nebyla tak naštvaná.

,,Omlouvám se. Snad se toho tolik nestalo," řekla jsem tiše a odběhla zbaběle do pokoje kde jsem hodila tašku do koutu a rovnou si to mířila do sprchy. Aspoň tam se uklidním..

With Love, Lenn :))