Goodbye

25- ,,Ahoj mami, děje se něco?"

Nechtěně jsem se chytila za břicho, při pomyšlení na dítě. Ethan se na mě zmateně a zároveň starostlivě podíval, ale já zakroutila hlavou a usmála se. Nemám zapotřebí mu něco vysvětlovat.
,,Prosím, já chci zmrzku a malého plyšového medvídka," zakňučela smutně a chytila mě svojí malou ručičkou za mojí ruku.

Nahodila jsem zamyšlený pohled a dělala jsem jako bych se hladila po dlouhém plnovousu.

,,No já nevím. Co myslíš ty, Ethane?" přestala jsem se hladit po plnovousu a ruku nechala spadnout do klína, na kterém mi Anne seděla. Ethan se strašně 'nenápadně' zasmál, ale pak si zachoval kamennou tvář. Byla zábava sledovat Anne jak napjatě čeká co z Ethana vyleze. Drtila mi mojí ruku tou její, ale moc velkou síu neměla, takže jsem to skoro necítila.

,,Asi jo. Přece jenom za to jak ses dneska na tréninku snažila," nadšeně vypískla a začala se smát.
,,Děkujuu, bráško," pro změnu skočila jemu na klín a objala ho svýma malýma ručičkama. Ethan kolem ní taky obmotal svoje ruce a pořádně si jí k sobě přitiskl. Nevědomky jsem naklonila hlavu na stranu a jen pozorovala ty dva jak se objímají. Tohle musím přestat dělat. Vůbec nic jistého ještě není. Zítra si po škole zajdu za doktorkou. A všechno se to vyjasní.

,,Já mám hlad. Nemůžeme už jet?" zeptala se smutně Anne a pokusila se odtáhnout od Ethana, ale vůbec se jí to nedařilo, protože byl oproti ní hodně silný. Ještě aby ne, když od sebe mají dvanáct let.

Po chvilce objímání dal Annne do zadu a vyjeli jsme. Celou cestu jsem vůbec nevnímala. Jen jsem přemýšlela jaké by to bylo mít dítě.
Když jsme dorazili na místo a Ethan zrovna parkoval, jsem došla k názoru, že se o to případné dítě nedokážu postarat. Je mi teprve sedmnáct, dítě by nemělo otce, protože nehodlám říct Ashtonovi o dítěti a navíc neměla bych ho jak živit. Mám sice našetřené peníze, ale rozhodně by to nestačilo na to, abych ho uživila.

,,Země volá Miu," z myšlenek mě probrala, až ruka která se pohybovala před mým obličejem.

Trhla jsem sebou a zmateně se podívala na přičinu svého leknutí. Seděl vedle mě vysmátý Ethan, který se smál společně s Anne, která seděla ještě vzadu.
,,Pojď, už máme hroznej hlad," jen jsem přikývla a vystoupila z auta. Vážně jsem neřešila, že na sobě mám sportovní oblečení. Všem to může být jedno.

Vůbec se mi tam nechtělo, protože jsem za prvé neměla hlad a za druhé jsem měla být už dávno doma.

Následovala jsem Anne a Ethana do Mc'Donaldu. Sedli jsme si někam úplně dozadu a díky mému štěstí tu bylo hodně málo lidí. Aspoň bude klid a nebude tu žádné uřvané dítě.

,,Co budeš jíst?" zeptal se mě s úsměvem Ethan. Zakroutila jsem hlavou a sundala si mikinu. Teď jsem neměla na jídlo ani pomyšlení. Bylo  mi nějak špatně.
,,Nebudu, děkuju," pousmála jsem se. Ethan se nespokojeně zamračil, ale neřešil to a odešel obejdnat. Anne natěšeně poskakovala na židli a já měla co dělat, abych se nezačala smát. Jak se může dítě, až takhle těšit na jídlo?

,,Rodiče ti asi moc nedovolují jíst fast food, co?" zeptala jsem se jí s úsměvem. Přestala poskakovat a zmateně se na mě podívala. Co jsem udělala špatně?
,,Co to je fast food?" jasně nedošlo mi, že je ještě malá a nebude to znát. Pohladila jsem ji po hlavě a přehodila si nohu přes nohu.

,,To je tohle jídlo co budeš za chvilku jíst," tiše se zasmála a plácla se do čela. Chtěla něco říct, ale přerušil jí Ethan, který před ní postavil Happy Meal. Hned mi to mělo být jasné. Vesele si tleskla rukama a hned se do toho pustila. Přede mě postavil skleničku s jahodovým džusem, za který jsem mu byla vděčná, protože jsem měla strašnou žízeň. Hlavně jsem byla ráda, že respektoval to, že nemám hlad a nic mi nekupoval. Teda kromě toho džusu.

Celou dobu nám Ethan vyprávěl nějaké vtipy a dělal vtipné obličeje, aby u našeho stolu nebyla nuda. S ním rozhodně nebyla. Seděli jsme tam asi hodinu a půl a když už jsme usoudili, že by bylo dobré jít domů, Ethan to zaplatil a šli jsme k autu. Protestovala jsem, že si ten džus zaplatím sama, ale přemluvil mě, že to je jen jeden džus a to mě nezabije.

Už jsem chtěla nastoupit do auta, ale mobil, který mi vyzváněl v kapse od kraťasů mi v tom zabránil.
Omluvně jsem mávla na Ethana, ať chvilku počká a vyndala si vyzvánějící mobil. Zděsila jsem si při pohledu na obrazovku Iphonu. Nejenomže bylo už půl desáté, ale taky jsme měla docela dost zmeškaných hovorů a zpráv. Sakra, jaktože jsme to neslyšela?

,,Ahoj mami, děje se něco?"

,,Ne vůbec. Jen se někde venku touláš už dvě a půl hodiny a já nemám ani tušení kde jsi. Vůbec nic se neděje, holčičko."

,,Za deset minut jsem doma."

,,No to doufám, protože si to spolu vyřídíme."  

Já říkala, že z toho bude problém.  Fakt skvělý.

With Love, Lenn :)