Straight into heart [JungKook]

1. kapitola

Razila jsem si cestu lidnatým chodníkem a snažila se najít nějaké cedule, které by mi napověděly, na jaké jsem ulici. Z metra jsem špatně vystoupila a teď nevím, kde jsem. Jakmile jsem nějakou ceduli spatřila, zjistila jsem, že mi je stejně na nic, protože korejské znaky opravdu neovládám. Neumím korejsky vůbec. Ani větu. Jediné, co jsem od domácí rodiny byla schopná za ty dva dny zaznamenat bylo ahoj a děkuji.

V duchu jsem si nadávala. Čím víc jsem ztracená, tím víc propadám zoufalství. Přijít na stáž první den pozdě bude vážně ostuda. Už tak jsem nervózní, s jakými lidmi budu mluvit a jestli se s nimi vůbec domluvím a ještě k tomu tohle.

Vzdala jsem to. Sama to nenajdu. Rozhodla jsem se proto zastavit prvního člověka, který okolo mě hned prošel.

„Mluvíte anglicky?" zeptala jsem se a snaživě se usmála. On mi odpověděl pokýváním hlavou.

„Kde najdu prosím tuto ulici." Ukázala jsem mu papírek. Na vyslovení jsem se opravdu necítila. Akorát by si myslel, že jsem trapná.

„Druhá odbočka doprava." Poradil mi.

„Děkuji." Poděkovala jsem jemu a v duchu i bohu. Možná mám šanci to ještě stihnout včas. Nabrala jsem tempo, které se v sukni nabrat dalo, a začala se motat skrz lidi tam, kam mi ten pán řekl.

Bylo za deset minut devět, když jsem dorazila do recepce budovy. Za pultem na mé překvapení neseděla Asiatka, ale holka s tmavší olivovou pletí a černými vlasy. Tipovala bych ji na Brazilku nebo tak nějak, ale jistá si být nemůžu. Nicméně jsem se trochu uvolnila. Budou tu pracovat i lidé třeba z Evropy, nebo z Ameriky, jako jsem já. Nemám se čeho bát, doufám.

Dnes ve mně asi vrcholí ten kulturní šok, který jsem dostala hned, co jsem přistála na letišti. Všude samí asiati, jasně, nemám proti nim vůbec nic, taky s pár chodím do školy, ale tady to bylo opačně. Byli všude a mezi nimi bylo pár těch lidí z jiných zemí. Jiní lidé, jiná kultura, jiné zvyky, jiné všechno a já. Sama.

„Dobrý den, přejete si?" div jsem neposkočila, když na mě promluvila a příjemně se usmála slečna za recepcí.

„Dobrý den, já tu mám mít schůzku s..." zazmatkovala jsem a hledala další papírek, teď pro změnu se jménem mého šéfa. Nikdo mě nemůže obviňovat, že si ho nepamatuji. Když tady má každý ve jméně buď Kim, Lee nebo Park, což zní jako Central park. Bože, jsem pitomá.

„Vy jste ta slečna na stáž za panem Kwanem." Usmála se ještě víc, pokud to teda bylo možné.

„To budu já." Přestala jsem hledat papírek.

„Perfektní, můžu ti tykat? Tipuju, že jsme tak stejně staré a navíc jedny z mála cizinců, co tu pracují." Tak fajn, teď jsem byla v šoku. Tohle šlo docela snadno. Měla jsem strach, že se s nikým nespřátelím. Možná, že tu je taky jen na nějakou dobu a měla ten problém, kterého jsem se bála.

„Jistě, jsem Natasha." Představila jsem se.

„Louis, taky mě těší. Pojď se mnou, já ti ukážu, kam máš jít." Vstala a vyšla zpoza pultu.

„Nebudeš mít problém, že nejsi na svém místě?" zeptala jsem se tiše.

„Zas tolik hostů sem nechodí, takže v pohodě. Navíc to není daleko a vidím, jak jsi nesvá. Věř mi, že já byla poprvé taky. Je to vskutku jiné než u mě doma ve Valencii." Takže Španělka. Dobře Brazílie je trochu jinde, ale zas tak moc jsem se nesekla. Určitě má jižanské kořeny.