Straight into heart [JungKook]

40. kapitola

Večer bylo bruslení. Dalo mi opravdu velkou práci, abych ho přemluvila. Brusle jsou snad jediný sport, který neumí. Konečně jsem si připadala, že jsem v něčem lepší a patřičně jsem si to užívala.

Do centra to trvalo kvůli počasí skoro přes hodinu a jako vždy nebyla skoro nikde šance zaparkovat. Podařilo se mi to ale, a už jsme si to mířili k půjčovně bruslí. Já své měla, ale on ne.

„Co když spadnu," začal se stresovat a já se smála.

„Tak budeš na zemi." Popíchla jsem ho. Zamračil se na mě a následoval mě k provizorní boudě, která byla postavena na náměstí, kde bylo i kluziště.

Řekla jsem pánovi číslo jeho nohy a on mi podal jedny brusle.

„Ber to jako výzvu, nemůže existovat jen to, co umíš, jsou tu i jiné věci, ve kterých nevynikáš." Oznámila jsem mu a posadila se na první volnou lavičku, abychom si mohli obout brusle.

„Tak mi zkus nějakou, krom bruslení, jmenovat!" řekl.

„Hm," zamručela jsem a přemýšlela. U toho jsem se soustředila na nazouvání bruslí a dělat tyto dvě věci najednou mi nešly.

„Ha, žádnou nevíš. Jsem dokonalý ve všem. Umím zpívat, tancovat, jsem dobrý na všechny sporty krom bruslení..." začal jmenovat ten egoista.

„A jasně, taky jsem skvělý přítel, umím dobře líbat, objímat, milovat." Na to jsem vyprskla smíchy. Ten si ale věří, chlapec.

„Nemáš nějak moc sebevědomí? Už bychom měli jít na ten led, ať z toho egoismu vystřízlivíš." Postavila jsem se a propíchla ho pohledem.

„To je zdravé sebevědomí, je třeba vědět, v čem je člověk dobrý." Odpálkoval mě a já jen pokroutila hlavou. Pomohla jsem mu s bruslemi, a pak jsme oba pomalu došli k mantinelu. Opravdu jsem čekala, že tu bude více lidí, ale to je jedině dobře. Hodně lidí je tento den u rodin, a tak nejdou bruslit.

Nožem bruslí jsem vstoupila na led. Teda páni, taky jsem na tom už nějakou dobu nestála.

„Tak co bude." Otočila jsem se a zase trochu popojela. Začala jsem se cítit o něco jistěji. Přece jen, takové věci se nezapomínají.

S pobaveným výrazem jsem ho sledovala, jak opatrně vstupuje na led a drží se mantinelu.

„Umíš lyžovat?" zeptala jsem se a s jedním odrazením se dostala až do jeho blízkosti.

„Trochu, proč?" hlavu nezvedl a pořád hypnotizoval očima ty brusle, jakoby se je snažil přimět, aby samy bruslily nebo co.

„Pokrč nohy a drž balanc, jako když ses učil lyžovat, to ti pro začátek pomůže se na tom udržet." Poradila jsem mu a on se zašklebil. Udělal ale to, co jsem řekla, a natáhl se pro mou ruku. Bylo mi jasné, že když zavrávorá a bude padat, strhne mě se mnou, ale jednu modřinu na zadku jsem pro něj ochotná obětovat. Když on se zase obětoval, že tu se mnou půjde.

Jezdili jsme kolem mantinelu opravdu šnečím tempem. Po pár kolečkách ale šel poznat trochu rozdíl. Zdál se mi jistější. Trochu mu dělaly problém odrazy, ale když už se rozjel, alespoň to nevypadalo, že se každou chvíli skácí k zemi.

„Zdržuju tě, půjdu už ven a zajdu raději pro něco k jídlu a pití, ty si můžeš zajezdit." Zabručel a já se zasmála.

„Jezdíme tu jen půl hodiny, to tak rychle vzdáš?" dobírala jsem si ho.

„Nebuď na mě zlá, Noona, snažím se." Narovnal se, aby se na mě mohl podívat. V tu chvíli ale zavrávoral a já ho popadla za paži. Naštěstí jsme byli blízko u kraje, takže jsme oba udrželi balanc.