Straight into heart [JungKook]

53. kapitola

Natasha křičela. Ale tak moc až jsem dostal strach, že jí nahoře někdo ubližuje. Trvalo chvíli, než mi došlo proč a hned na to jsem se rychle vydal nahoru. Hodně to tlumily mé zavřené dveře. Ležela u rohu postele a hrozně sebou cukala.

„Natasho." Přešel jsem k ní a vzal ji do náruče. Vlasy měla přes celý obličej a některé se jí lepily na mokré tváře.

Snažil jsem se ji probudit. Šlo to těžce, přišla mi jako v afektu. Pořád rozhazovala svýma rukama okolo, a když konečně otevřela oči, odstrčila mě od sebe. Překvapeně jsem jí sledoval a spolu se mnou i kluci, kteří stáli ve dveřích.

„Nedotýkej se mě!" křikla, odsunujíc se, i když neměla kam, když jsem seděl na posteli vedle ní.

„Noona." Zašeptal jsem, sledujíc její třesoucí se tělo. Nedívala se na mě, pohledem směřovala někam před sebe a zhluboka dýchala.

Měl jsem strach se jí znovu dotknout, aby nereagovala stejně. Nevěděl jsem ale, co jiného bych měl udělat. Opatrně jsem proto natáhl svou ruku a položil ji na tu její, kterou měla na svém kolenu. To už se na mě otočila a podle výrazu jsem poznal, že je zcela při smyslech.

„Promiň." Chytila své tváře a rozplakala se. Nijak neodporovala, když jsem ji znovu vzal do náruče. Přitiskl jsem ji k sobě a ucítil i její ruce, které mě silně objaly. Prsty jsem ji hladil vlasy a druhou rukou i záda. Nezdálo se, že by se její pláč chtěl uklidnit, ale jestli se potřebuje vyplakat, ať to udělá. Není dobré tyhle emoce držet v sobě. A to si myslím i přesto, jak nesnáším, když ji takhle vidím. Mám pak chuť plakat taky. Cítím se během toho bezmocně, protože vím, že nemůžu udělat nic, co by ji přimělo přestat.

Očima jsem vyhledal hyungy, kteří pořád stáli ve dveřích a asi nechápali celou situaci. Hlavou jsem jim naznačil, aby odešli. Bude chvíli trvat, než se uklidní a oni u toho být nemusí. Potichu zavřeli dveře a já se pohodlněji uvelebil v posteli.

„To byl zase ten sen." Fňukla a já ji stiskl pevněji.

„Já vím, ale jsem tady, neboj se." Odhrnul jsem všechny prameny vlasů z jejího obličeje, aby se jí tam nemotaly. A díky tomu na mě vykoukly její červené oči a bledé tváře.

„Už ti nikdo neublíží, byl to jenom sen." Zopakoval jsem, když svou hlavu pokládala zpátky na mé rameno.

Ani jsem se jí neptal, jestli mám zůstat, lehl jsem si do postele s ní a snažil se ji znovu uspat. Docela na ní zabírá, když o něčem mluvím. Vím, že mě vůbec neposlouchá, ale uklidňuje ji můj hlas. Mluvil jsem proto o všem, co mě v tu chvíli napadlo. Kdyby mě slyšeli hyungové, asi by byli překvapení, protože kolikrát jsem takhle řekl celý příběh o něčem a o ničem. Byl to můj nejlepší mluvící výkon, ale měl jen jednoho posluchače.

Když jsem znovu uslyšel její klidný dech, došlo mi, že usnula. Byl bych tu spal s ní, ale stále jsem nebyl dost unavený na tohle. A popravdě, jestli jsem byl předtím trochu unavený, tak to teď ze mě opadlo dokonale. Opatrně jsem se vyprostil z jejího objetí a zase jí přikryl. Tentokrát jsem do pokoje nechal otevřené dveře. Kdyby náhodou měla ještě zlý sen, uslyším to tak spíš a budu jí moci rychleji probudit.

Když jsem sešel dolů po schodech, uviděl jsem všechny, jak sedí u stolu a jí večeři. Soudě podle plastových boxů si něco nechali objednat. Když jsem otevřel lednici, zjistil jsem proč – je úplně prázdná.

„Kookie, pojď jíst." Zavolal na mě Taehyung. Je fajn, že mysleli i na mě.

Posadil jsem se teda k nim a dal se do jídla. Klasické nudle s kimchi, nic extra ale neurazí to. A hlad jsem docela měl – přiznávám.