Straight into heart [JungKook]

50. kapitola

Už jsem se neohlašovala, že jsem doma. To skončilo, jakmile jsme začali bydlet s Tobiasem. Tomu já se hlásit nemusím.

„Natasho!" ozvalo se z kuchyně. Dobře, takže nepozorovaný úprk nahoru do pokoje, mi neprošel. Povzdychla jsem si a zamířila tam.

„Ahoj mami, ahoj." Pozdravila jsem mámu, která něco dělala – pravděpodobně oběd – u pultu a taky Tobiase. Ten seděl na barové židličce u pultu a v ruce držel telefon.

„Kdes byla." Nevěnovala mi pozornost a dál pokračovala v přípravě jídla.

„Venku." Odvětila jsem klidně. Na co si to hraje, určitě ví, kde jsem byla. Pro sebe jsem protočila očima a dosedla na židli u jídelního stolu. Z toho jde cítit nějaká debata a rozhodně ne příjemná.

„Celou noc." Přikrčila jsem se, když s něčím hrozně praštila a to vydalo šílenou ránu. Překvapeně jsem ji sledovala. Otočila se hodně naštvaná. V tu chvíli jsem si nedovolila ani pípnout.

„Co si to vůbec dovoluješ? A jak to se mnou mluvíš?!" zakřičela a já se znovu přikrčila. Vážně nesnáším, když řve. Jenže teď musím být silná. Musím se jí postavit a říct jí pravdu o mých plánech. Jednou jsem dospělá a jednou jsem se rozhodla vydat vlastní cestou.

„Promiň, ale jsem už přece dospělá. Nevím, proč bych nemohla přespat u svého přítele, když za mnou přiletěl z takové dálky." Odkašlala jsem si tedy a zase se narovnala.

„U tvého přítele? Co to kecáš, Natasho! Není žádný přítel, už několikrát jsem ti říkala, že to skončí, mluvím snad cizí řečí, že mě neposloucháš, nebo co?" spustila. Snažila jsem se zachovat klidnou hlavu. Ještě pořád se nemusíme hádat. I když to k tomu směřovalo.

„Je můj přítel. A je mi už jedno, jestli se s tím smíříš nebo ne, protože já u toho už nejspíš nebudu." Postavila jsem se. Tobiase naše rozmluva asi velmi zaujala, takže odložil mobil a natočil se k nám. No jasně, jen si to poslechni, ty...

„S ničím se smiřovat nebudu a ty dostaň konečně rozum! Rozhodně se nebudeš pachtovat s nějakým šikmookým... zapomeň!" to už jsem se postavila. Dobře se jí naváží do někoho, kdo tu s námi není. No věřím, že ta by si otevřela pusu, i kdyby JungKook stál vedle mě a řekla by mu od plic úplně všechno. Jsem ráda, že tu se mnou není. Ublížilo by mu to a to nechci. Já už jsem vůči tomu víceméně imunní.

„Přestaň ho urážet, je to nejlepší, co se mi mohlo stát, a proto se odstěhuju zpátky za ním!" křikla jsem.

To na mě v šoku zůstala zírat.

„J-jak to myslíš?" zakoktala.

„Našla jsem si v Soulu práci a získala pracovní povolení. Budu v Koreji žít nejbližší dva roky." Upřesnila jsme teda. Nemyslím si, ale že by to snad nepochopila. Jen to zpracovávala.

„Ty chceš opustit Státy?!" přeskočil jí hlas.

„A co práce, kterou jsem ti domlouvala, to od toho všeho jen tak utečeš?" křičela dál, už očividně vzpamatovaná ze šoku.

„Já utíkám, ale pryč z tohohle domu a pryč od tebe! Nedá se tu dýchat, protože ty mě dusíš! Pořád máš nějaké nároky, ale když je splním, je ti to málo! Nikdy jsi mě za nic pořádně nepochválila a od té doby, co jsem se vrátila z Korey, tak jsi na mě jak na nějakého psa!" rozhodila jsem rukama a hned znovu spustila, když se zdálo, že chce něco říct.

„JungKook mě miluje a za tu dobu, co jsme spolu, mi řekl tisíc hezčích slov, než kdy ty za celý můj život. Už tu nechci nadále žít. Jsem dospělá a chci žít tak, jak chci já a ne podle toho, co chceš ty. Trpěla jsem vše proto, že jsi mě živila a platila mou školu. Jenže teď jsem odpromovala a už na tobě nejsem dále závislá. Takže odjíždím!" bylo poslední, co jsem řekla, a pak se vydala nahoru po schodech. Křičela na mě, ale nerozuměla jsem jí. Ani jsem jí nechtěla rozumět.