Straight into heart [JungKook]

52. kapitola

JungKook pov.

Naštvaně jsem seděl a cpal do sebe kuře. Zase jsem jako jediný dojídal zbytky z večeře a nepřekáželo mi to. Vážně jsem byl vytočený, a tak jsem jedl. Jedl a jedl.

Bylo kolem desíti večer a hyungové se dívali na televizi. Jen já seděl sám v kuchyni. Asi bych tu potřeboval boxovací pytel, abych si mohl představit, že je to Natashina matka.

„Co to do sebe tak rychle cpeš?" polekaně jsem nadskočil, když Namjoon vstoupil do místnosti. Něco jsem mu jen odvrkl a pokračoval v jídle. Napustil si vodu a chvíli mě sledoval.

„Tak co je." Odsunul židli a posadil se naproti.

„Ráno jsi byl v pohodě, co se změnilo." Položil sklenku na stůl a založil si ruce na hrudi.

„Natashina máma ji vyhodila z domu, to se stalo." Prsknul jsem. Co si ta ženská vůbec myslí? Jen tak ji vyhodí, jako by to snad nebyla její dcera. Měla by jí přát štěstí a ne s ní zacházet takhle. Ona si to nezaslouží. Nejradši bych jí řekl, co si o ní myslím, a to pěkně od plic. Ale bojím se, že by mi na to nestačila slovní zásoba.

„A to proč?" nechápavě pozdvihl obočí.

„Natasha jí řekla, že odjíždí sem. Prý jí na to odpověděla, ať vypadne, a tak teď musí být v nějakém motelu." Odstrčil jsem od sebe talíř s kuřetem. Už mě na to přešla i chuť, je to normální?

„To je kruté." Zamumlal.

„Jsem na ni vážně naštvaný, a pak taky na sebe. Měl jsem tam zůstat a jít tam s ní. Jenže ona byla pořád proti. Nechtěla, abych byl u toho." Povzdychl jsem si. To jsem si taky vyčítal. Proč nejsem nikdy tam, kde mě ona potřebuje?

„A trochu i na ni." Dodal jsem, na což mě Namjoon opět obdařil nechápavým pohledem.

„Ona prostě nechápe, že se o ni bojím! Pořád si myslí, že je na všechno sama a že nepotřebuje ničí pomoc. A pak taky to její neustále omílání o tom, že nechce, aby mi ublížila a podobně. Dělá, jako bych byl malý kluk a byla to snad ona, kdo by mě měl ochraňovat. Přitom to má být naopak." Zavrtěl jsem hlavou, cuchajíc si ofinu.

„Má jen strach." Řekl klidně.

„Ale to já přece taky, jenže já jsem kluk, já ji mám ochraňovat. A ona teď spí v nějakém pochybném hotelu a nemá ani na letenku sem."

Nebyl jsem klidný, ani trochu. Trochu mi to připomíná tu situaci, kdy jsme měli turné a ona šla v noci sama. Tehdy ji přepadli ti dva muži. Modřiny sice zmizely, ale už není při procházkách večer tak klidná. Vím, že to nepřizná, ale něco to v ní zanechalo a ona už se necítí v bezpečí tak, jako předtím. Ani se mnou.

„Bude to v pořádku, letenku jí přece můžeme koupit." Poplácal mě po ramenu. Na to jsem nic neřekl. Letenku jsem jí zabukoval hned, co mi to řekla. Byl bych jí poslal i peníze na lepší hotel, ale bylo mi jasné, že by to nepřijala. Ona a ta její tvrdohlavost. Někdy si ani neuvědomuje, že tak škodí sama sobě.

**

„Natashooooooooo!" Taehyung křičel a běžel jí naproti. Bylo mi jasné, že nemá cenu, abych se tam teď motal. Všichni se s ní chtěli přivítat a já si musel počkat. Jin byl jediný, kdo pro ni jel na letiště. Už tak měl problémy z toho, že nedorazil na trénink. My ostatní jsme na něj museli. Hrozně moc jsem chtěl jet taky, ale řídit ještě neumím, abych ji sem dovezl.

„Tak ráda vás vidím." Objímala jednoho po druhém, až jsem v sobě cítil trochu žárlivosti. Pořád jsem byl radši, když objímala je, než někoho, koho vůbec neznám.