Straight into heart [JungKook]

55. kapitola

„Víš, že už jsi slavná?" zasmála se Louis a já vyprskla čaj zpět do svého hrnku.

„Co?" zamračila jsem se a nahýbajíc se tak k tabletu, který držela v ruce. Je to její oblíbená činnost. Vždy, když vstane, ještě v pyžamu si uvaří kafe, vezme tablet a projíždí ty její novinky. Co kdyby jí něco uniklo. Je v tomhle směru hrozná – stejně jako v nakupování.

Hned na to jsem spatřila nějaký článek, který měla otevřený. Nestihla jsem ty znaky přelouskat tak dobře, sice jsem se je naučila, ale porozumění mi chvíli trvá. No viděla jsem tam svou fotku, a pak taky JungKooka. Bylo to z včerejšího SM koncertu.

„Oni tam taky byli?" zeptala se, podávajíc mi tablet.

„Jo, jako hosté, tak jsme se tam potkali." Zamumlala jsem, hledíc na to.

„To odezní, už několikrát mě s nimi vyfotili a nic z toho nebylo." Odpověděla jsem, tak trochu uklidňujíc sama sebe. Když jsem pro ně ještě pracovala, média si mě všimla, ale pak vyšlo najevo, že jsem součástí týmu, takže z toho žádný velký boom nebyl.

„Tak sjeď dolů." Poradila mi. Prstem jsem přetáhla a dojela až na konec článku. Byly tam fotky. Hodně fotek. Sotva jsem zvětšila první, vykulila jsem oči.

„Líbáte sem, víš, nejsem si jistá, jestli to teď odezní tak snadno." Ušklíbla se a já div pohledem nesežrala obrazovku tabletu. Opravdu nás někdo vyfotil, zrovna když jsem scházela ty schody a on mě tak chytil, a pak jsem mu dala pusu. Ale proč? Proč by to někdo dělal. Novináři neměli přístup do prostoru arény před začátkem akce. Musel to být buď někdo z personálu, nebo nějaká skupina, bylo tam už tolik lidí, že se to pak mísilo.

„To je průšvih." Povzdychla jsem si, odkládajíc zařízení. Teda, JungKook sice panu Kwanovi řekl, jak to je. On se zdál být tak nějak smířený s tím vším, ale myslím, že nikdo z nás nepočítal, že by se to dostalo někam ven. Po mém příjezdu jsme se shodli, že to nebude nikde říkat. Nechtěla jsem být vystavená tomu tlaku. Navíc jsem tu už tak docela rozeznatelná a bojím se, že by mě někdo mohl poznávat.

„Píšou tam i tvé jméno." Tak jasně, to není těžké si dohledat. To je vlastně už to nejmenší.

„Můžeš se připravit na nálet pomstychtivých fanynek." Zdá se mi to, nebo si to užívá? Měla bych být za to naštvaná, ale trochu mi to příjde vtipné. Alespoň tak odlehčí situaci.

„Nemám žádné sociální sítě, krom facebooku, kde by mi mohly psát své nenávidějící dopisy. A pak, na facebooku se mi nezobrazují zprávy od cizích lidí, pokud je sama nevyhledám, mám tam všechno blokované." Zasmála jsem se. Nejsem zastánce instagramu, twitteru ani čehokoli jiného. Facebook mi stačí. Mám tam pouze okolo stovky kontaktů, což jsou hlavně bývalí spolužáci ze základky, střední a vysoké školy. Pak pár přátel z dětství. Udržujeme si tak kontakty. Jinak to na nic nemám.

Najednou jsme uslyšeli odemykání a hned na to bouchnutí dveří.

„Achjo, dát mu ty klíče byla chyba, chodí si sem, jak se mu zlíbí." Utrousila Louis s povzdechem.

„Já tě slyšel a rozumím dobře!" uslyšela jsem z chodby.

„O tom není pochyb." Zabručela kamarádka zvedajíc se ze židle. Nevím, proč se k sobě chovali tak, jak se chovali. Nebyli na sebe nějak zlí, to zas ne. Ale JungKook ji z nějakého důvodu neměl moc rád a ona se rozhodla mu to vracet. Když jsme se o tom jednou bavily, vyjádřila se, že je prý naštvaný, že tu bydlím. Nevím ale, co si myslel, že zůstanu bydlet s ním v jeho pokoji a dormu plném kluků? To by mě zabilo dřív nebo později.