Straight into heart [JungKook]

31. kapitola

Probudila jsem se za skřekotu racků venku. Bylo mi jedno, kde jsem, stále tu byla ta únava a touha po spánku. Přetočila jsem se na bok s úmyslem zase spát, ale čísi nahé a horké tělo se rozhodlo, že mi to překazí.

„Vstávej, Noona." Pošeptal známý hlas u mého ucha, pořád se bez ostychu tisknoucí k mým zádům. Na ramenu mi prsty tvořil malá kolečka.

„Ještě ne." Zívla jsem prosící. On se ale nedal odbýt. Pro změnu začal rty přejíždět po mém zátylku až k zádům. Asi mám už vážně po spánku. Donutila jsem se protáhnout a divím se, že mi nezakřupaly kosti v těle. Celou noc jsme leželi na tvrdé podlaze, oba až moc vyčerpaní na to, abychom šli zpět do jeho domu a spali tam.

„Dobré ráno." Pozdravil mě s malým úsměvem zdobícím jeho rty, když jsem se otočila na záda. Ležel na boku a pravou rukou se podpíral.

„Dobré." Taky jsem se pousmála. Při pohledu na jeho tělo, které vykukovalo zpod červené kostkované deky, jsem si hned připomněla, co se stalo včera. Tedy, bylo to už po půlnoci, takže vlastně už dneska. To taky rozšířilo můj úsměv na rtech. Chtěla jsem, ale prostě to nešlo zastavit. Neovládala jsem to.

„Vyspala ses?" sklonil se, líbajíc mě na čelo.

„Skvěle." Odvětila jsem, chytajíc ho za bradu tak, jak to dělá vždy on mě, a natahujíc se pro polibek.

„To jsem rád," otřel svůj nos o můj, ale pak se už odtáhl.

„Je sice brzy, ale měli bychom se vrátit zpět. Rodiče nás můžou hledat, když zjistí, že tam nejsme." Vysvětlil důvod, proč mě budí tak brzo. Na to jsem pokývala hlavou a přitiskla si peřinu na prsa. Hledala jsem pohledem naše oblečení, ale došlo mi, že je tady jen spodní prádlo. Zbytek jsme nechali na pláži.

Vyhledala jsem jeho tvář a zjistila, že se na mě dívá.

„Co je?" pozdvihla jsem obočí.

„Vstaneš a oblékneš se?" zaculil se.

„Ne, to není fér, naše prádlo je až tam." Ukázala jsem k malým dveřím domečku.

„To se vážně budeš teď stydět, Natasho?" rozesmál se a já zčervenala. Teď je to přece něco jiného, je ráno, je světlo, nemám na sobě vůbec nic a on chce, abych vstala a došla pro to? Nikdy!

Překvapeně jsem sledovala, jak vstává a vyjekla, když mě chytil za lokty a vytáhl do stoje spolu s ním. Chtěla jsem se ihned zakrýt, ale své ruce nepustil.

„Jsi nádherná, nikdy ti nedám důvod, aby sis myslela něco jiného." Políbil mě na pravé líce, kde ještě před týdnem byla ta modřina z jednoho šíleného večera, a natáhl se pro naše oblečení. Bylo teplo a i přesto, že leželo na dřevěné podlaze domku, uschlo. Taky to nebyly velké kusy látky.

Vážně jsem nechtěla, aby mě někdo viděl ve spodním prádle, jak chodím po pláži. Naštěstí se nade mnou ale smiloval a pro zbytek oblečení na pláž došel sám. Jeho spodní prádlo alespoň vypadalo, jakoby měl plavky.

Když ho donesl, oblékla jsem si ho a otřásla se pod tou zimou. Bylo ještě mokré. Když jsme pak oba vylezli ven, zjistila jsem, že teplý večer už je nenávratně pryč. Teď bylo ráno a byla opravdu zima. Ochladilo se o pár stupňů a hory v dáli ukazovaly, že se chystá déšť.

„Půjdeme," vzal mě za ruku a vedl po pláži směrem k jejich domu. Tam naštěstí nikdo nebyl. Bylo ještě vážně brzo, museli jsme spát jen pár hodin.

I jejich dům byl tichý, když jsme do něj vešli. Potichu jsme vyšli schody a zavřeli se v jeho pokoji. Ihned jsem ze sebe začala sundávat to studené oblečení.