Straight into heart [JungKook]

60. kapitola

Vyplňovala jsem nějaké formuláře a přede mnou byly ještě dopisy, které jsem musela napsat. Zvací dopisy pro lidi, kteří se měli účastnit nového castingu SM. Byla jsem hodně zabraná do své práce, protože už se blížil konec mé pracovní doby a JungKook mě měl vyzvednou. Byla jsem z toho na nervy. Dnes jsem jela do práce metrem, aby on mohl vzít mé auto a přijet pro mě. Jin se sice měl svést s ním, protože potřebuje do obchodu, který je odtud kousek, takže říkal, že na něj dohlédne. No i tak. Byla to jeho první jízda mimo autoškolu. A ještě ve špičku, která teď ve tři odpoledne právě začala.

A nebyl to jen strach o něj, ale taky o to auto. Co si budeme povídat.

Vyrušilo mě klepání. Zvedla jsem hlavu, a to už osoba, která klepala, vstupovala do místnosti.

„Ahoj, Natasho, ruším tě?" usmál se Chen, což jsem mu překvapeně opětovala.

„Ahoj. Ne,nerušíš, potřebuješ něco?" odložila jsem propisku. Vešel do kanceláře, která teď, kromě mě, byla prázdná. Jindy tu se mnou jsou ještě další lidi. nNjsem tak důležitá, abych měla vlastní kancelář. Bohužel.

„Můžu na chvíli dál?" jen jsem přikývla. Posadil se na volnou sedačku, která byla hned vedle té mé, a upřel na mě svůj čokoládový pohled.

„Tak co je?" zasmála jsem se nechápavě.

„Neviděli jsme se nějakou dobu, bylo docela dost práce, ale chtěl jsem za tebou jít a říct ti, že mě mrzí, co se stalo." Řekl pomalu. Můj úsměv zmizel, aniž bych to ovlivnila. Nechtěla jsem to už vytahovat.

„Všechny nás to mrzí. Bylo to moc fajn a Sehun to pokazil." Dodal, pečlivě kontrolujíc mou reakci. Skoro jsem si pod jeho pohledem připadala jak při rentgenu.

„Nic se vlastně nestalo." Zavrtěla jsem hlavou, přerušujíc tak oční kontakt.

„Ale stalo, nezachoval se k tobě pěkně. Neřekl to sice přímo, ale všichni víme, že je občas trochu svéráz." Protočil očima. Já to nevěděla, tipovala jsem ho spíše na klidného člověka. Má takovou auru. Přesto, že je z nich nejmladší, působí vyrovnaně a vyspěle. No trochu jsem se spletla.

„Byla to i moje chyba." Povzdychla jsem si.

„Jak to myslíš?" nechápavě nakrčil obočí.

„Je tu jedna věc, která se mi stala před rokem a pořád je tu se mnou. Vím, že by mi neublížil, jen jsem se v tu chvíli vyděsila. Reagovala jsem přehnaně." Odkašlala jsem si. O tomhle se mi nemluvilo zrovna snadno. Potěšilo mě, že jim nejsem lhostejná a nejspíš ho vyslali, aby mi tohle řekl, no vážně jsem to nechtěla zase vytahovat. Jednoduše zapomeneme na to, co se stalo.

„Ublížil ti někdy dřív?" zeptal se po chvíli ticha. Chvíli mi nedošlo, co tím myslí.

„Ne, ne JungKook." Vyhrkla jsem. Divím se, že ho něco takového vůbec napadlo.

„Myslel jsem si, chová se k tobě, jako bys byla panenka." Pousmál se a já nepochybně zčervenala.

„Když jsem tu byla minulý rok na stáži, okradli mě dva muži. Dostala jsem taky nějaké rány a občas se mi o tom i dnes zdá. Nesnesu, když se mě někdo hrubě dotýká. Proto jsem i tak vyjela. Nějak neovládám své chování v tomhle směru." Přiznala jsem tiše.

„To je mi opravdu líto." Řek překvapeně a hleděl na mě bez mrknutí oka.

„Není to ničí vina. Chtěla bych na to zapomenout. Prostě dělat, že to nebylo." Navrhla jsem a on pokýval mlčky hlavou.