Straight into heart [JungKook]

21. kapitola

Prosím přečtěte si oznam na konci, jestli vás mé ff zajímají.

Od toho večera jsme si nezavolali asi týden. Snažila jsem se najít o jeho úrazu něco na internetu, ale všechna videa z jejich vystoupení ukazovala, že vystupoval a jestli měl bolesti nebo ne poznat moc nešlo. To bych je opravdu musela zkoumat podrobněji a na to nemám sílu.

Po měsíci se vrátil i pan Kwan a zase mi zadal nějaké úkoly. Podezřívala jsem ho ale z toho, že pro mě moc práce nemá, protože to byly činnosti, které jsem stihla téměř za dopoledne. Už nějakou dobu ve mně doutnala naděje. Možná bych ho mohla požádat o pár dnů volna. Třeba jen dva nebo tři. Mohla bych se jet podívat do Číny, do které se nejspíš už nikdy nedostanu a strávit tam nějaký čas. A během toho by se BTS tour dostala i do města, kde bych měla namířeno. Možná bych se s nimi mohla vidět alespoň na malou chvíli.

„Pane." Položila jsem na stůl hotové papíry a on zdvihl hlavu od svého počítače.

„Pracuješ pilně, Natasho. Jsem za to rád." Pochválil mě a já se usmála. Nejspíš čekal, že odejdu, ale když tomu tak nebylo a já stála pořád u jeho stolu, zase na mě stočil svůj pohled.

„Potřebuješ něco?" už jsem si zvykla na tykání z jeho strany, přece jen, jsem tu nějakou dobu a jsem od něj o dost mladší.

„Mám na vás prosbu, pane." Připustila jsem. Mluvila jsem pomalu, protože jsem mluvila korejsky a nechtěla jsem před ním dělat chyby. Někdy vypustím něco, co vůbec nedává smysl, ale teď jsem se opravdu snažila kontrolovat. Přišlo mi totiž, že když s ním mluvím v jeho jazyku, stoupnu v jeho očích a bere mě více rovnocenně.

„Tak sem s ní." Opřel se o koženou židli.

„Já bych se chtěla podívat do Číny, jen na pár dní, třeba dva nebo tři dny." Řekla jsem.

„Chceš se podívat, na čem tak tvrdě dřeli celou tu dobu?" usmál se a já překvapeně pozdvihla obočí.

„No já myslela..." zarazila jsem se, ale pak přikývla. Malá lež neuškodí. Celou dobu jsem je doprovázela na různé události, pracovala s jejich týmem. Vážně bych chtěla vidět tu show.

„Vážně bych je ráda viděla. A při té příležitosti i kousek z Číny."

„Dobře. Na to, že jsi tady jako stážistka, udělala jsi velký pokrok. Jsem sám překvapený, že mi vykonáváš práci jako asistentka a tvoje korejština se zlepšila. Rád vidím takové pokroky. Myslím, že si to zasloužíš. Ve čtvrtek posílám nějaké lidi do Beijing. Můžeš jet s nimi, souhlasíš?" překvapeně jsem zamrkala. Že to půjde až tak snadno, jsem vážně nečekala.

Rozhodla jsem se to říct jen Jinovi, kterému jsem napsala, že se potkáme v Beijing. Napsala jsem ale, ať to nikomu neříká, že to bude překvapení. Odepsal mi, že se moc těší a mám se opatrovat při cestě.

S JungKookem jsme bohužel neměli čas si ani zavolat. Vyměnili jsme si jen pár zpráv, napsal mi kdykoli měl volnou chvíli v přesunech na místa koncertů. Často mi posílal fotky toho, co dělá nebo jeho přátel. Taky jsem mu poslala jednu, kde jsme s Louis a hromadu tašek, které jsme nakoupily. Samozřejmě, že většina byla jejích.

Jeho ruka byla naštěstí už v pořádku. Trvalo ale dlouho, než se uzdravil. Kvůli neustálé námaze neměl moc času na zotavení. Byli jsme už za půlkou. Teď jen měsíc a půl. Jen měsíc a půl. A do toho se ještě uvidíme.

Byla jsem jak na trní, když mě Louis vezla na letiště Incheon. Vážně mi dalo práci, abych mu nic nenapsala ani do té sms. Ale chtěla jsem to jako překvapení.