Straight into heart [JungKook]

4. kapitola

„Moc jsme si vás oblíbili."

„Doufám, že budete v pořádku."

„Noona, uzdrav se nám."

„Všechno bude určitě v pořádku."

„Museli jsme ji operovat, má 15 stehů na pravém boku, bude ale za nějaký čas v pořádku, musí odpočívat."

„Nebojte se, držíme vám místo do vašeho návratu."

Hrozně mě bolela hlava. Vše bylo moc rozmazané. Nemohla jsem zaostřit. Asi jsem byla vzhůru brzo po narkóze. Měla jsem sucho v ústech, ale žaludek takový, že jsem měla pocit, že budu zvracet. Nevím kolik bylo a kolik jsem prospala, neměla jsem pojem o ničem.

**

Když jsem otevřela oči podruhé, už jsem viděla zřetelně bílý strop. Nebylo vůbec nic rozmazané. Cítila jsem, jak někdo drží mou ruku. Podívala jsem se na člověka sedícího na posteli svírajíc mou dlaň a uviděla Jimina se starostlivým výrazem v tváři.

Viděla jsem ho perfektně, ale moje tělo bylo tak těžké, pokusila jsem se zvednout ruku, ale nešlo to. Přišla jsem si, jako paralyzovaná.

„To je v pořádku, odpočívej, Natasho." Bylo to snad poprvé, co mi řekl jménem. Skoro všichni mají ten svůj výraz, kterým mě oslovují.

„Nemůžu se hýbat." Zachraptila jsem zoufale.

„Jsi ještě moc slabá, musíš odpočívat." Palcem hladil hřbet mé ruky.

„Co se mi stalo, proč jsem tady." Snažila jsem se odkašlat si, ale šlo to velmi těžce. Vše šlo těžce. Nebyla jsem unavená, byla jsem tak vyčerpaná, že mé tělo mě nechtělo poslouchat.

„Spadla jsi, ale pod kola přijíždějícího auta. Měli jsme o tebe všichni velký strach. Nikdo nám nechtěl říct, kde jsi. Všichni byli nervózní, kde jsi, a když to prasklo, před naším vystoupením, JungKook se rozplakal a So Young mu musela udělat nový make-up." Křivě se usmál.

„To mě mrzí." Zamumlala jsem a pohledem vyhledala sklenici vody, která stála u nočního stolku.

„Nás to mrzí, máš teď velkou jizvu a určitě bolesti." Hned mi podal vodu a svou rukou podložil mou hlavu. Pomohl mi ji nadzvednout a já do sebe dostala alespoň jeden doušek čerstvé vody. Pálení v krku odeznělo, ale přišlo něco jiného.

„Já hledala jen tu visačku." Mlha byla zpátky a podle toho jsem poznala, že pláču.

„Já vím, já vím." Zatvářil se lítostivě, až jsem si myslela, že sám začne plakat. Sklonil se ke mně a něžně mě objal. Plakala jsem a během toho ani nepostřehla, že další lidé otevřeli dveře. Jimin je ale mávnutím ruky poslal pryč, takže jsem ani nevěděla, kdo to byl.

„Budeš v pořádku, všechno bude. Tady budeš už jen pár dní, a pak budeš odpočívat doma. Všichni tě budou navštěvovat a nosit ti dobroty. Slibuju. Neplakej už." Začal mi hned stírat slzy a hladit mě po tváři. Chtěla jsem přestat, ale nešlo to, přišla jsem si strašně zoufalá. Jsem tu sama, bez své rodiny, ano, mám tu přátele, ale to mi nenahradí mou mámu. Nejspíš jsem úplně zaspala Vánoce a stále ležím tady.

Byla jsem moc unavená. Z pláče, ze všeho. S jeho ruky hladíc mi vlasy jsem usnula. Uběhlo několik dalších dní, které jsem byla v nemocnici, a pak mě Louis odvezla domů. Bála jsem se, že se zblázním samotou, ale každý den za mnou přišel někdo z týmu. Donesl mi nějaký dáreček a povídal si se mnou. Nejčastěji jsem vídala Jimina, který chodil vždy až večer, protože měli přes den náročný program. Až mi to skoro začalo být podezřelé. Byl tu ale také Jae a So Young nebo Juri. Taky jsem trávila čas s Louis, která mi nosila čokoládové muffiny s tím, že musím nabrat, co jsem v nemocnici ubrala. Upřímně si myslím, že nabírat nepotřebuji. Předtím jsem byla víceméně se svou postavou smířená.