Straight into heart [JungKook]

30. kapitola

Uháááá je to tu! Je to tu!

„Je to skvělé, jsem překvapená, že tu jsou vidět hvězdy." Dívala jsem se na nebe. Nechala jsem se vést a užívala si pocitu, kdy mám bosé nohy v písku.

„Tohle jsem vždy chtěl." Zastavil.

„Co?" od hvězd jsem pohled přesunula na něj.

„Procházet se s tebou v noci na pláži pod hvězdami." Usmál se. Stiskla jsem jeho ruku ve své a opřela hlavu o jeho rameno.

„Chtěl bych to tak napořád." Šeptl a já tiše přitakala. Čas utíkal až moc rychle. Byl tu už červenec, bylo léto a teplo. Byl to skvělý čas, ale bylo ho moc málo.

„Noona, zůstaň." Vyhrkl najednou a já oddělala hlavu z jeho ramena. Odtáhla jsem se a oba jsme se k sobě otočili čelem, abychom lépe viděli. Stále ale držel mou ruku ve své, nepouštějíc ji.

„Jsem tady." Odvětila jsem nechápavě.

„Myslím to tak, že chci, abys tu zůstala napořád. Buď se mnou tady." Zopakoval. Tvář jsem zkroutila do bolestivé grimasy a zavrtěla hlavou. Bylo to zase tady.

„Já vím, že Amerika je tvůj domov, ale Korea by se jím taky mohla stát. Dej jí šanci. Dej mně šanci!" naléhal.

„Tohle není fér, chceš po mně, abych opustila něco, co miluji, ale sám bys to neudělal." Oponovala jsem.

„Já vím, ale ty zase víš, co mě tady váže. Kdybych neměl kluky a smlouvu, chtěl bych s tebou odjet, ale nejde to. Ty bys mohla dostudovat tady, máme skvělé školy, bylo by to perfektní." Bylo mi zle z jeho zoufalosti. Probouzel ji i ve mně. Tolik bych souhlasila, ale nevím, jestli bych si život tady dovedla představit.

„Nevím, co na to říct." Přiznala jsem. Všechny pocity se ve mně mísily. Netuším, jestli to bylo vůbec reálné. Kdybych žila tady, kde bych vzala peníze na studium? Teď mě sponzoruje moje máma, ale myslím, že kdybych se jí rozhodla říct o tom, že tu chci zůstat, zakázala by to. Rozhodně bych si brigádou nevydělala dost na pokrytí školného a taky bytu a jídla, co bych musela platit.

„Jen mi slib, že to nezavrhneš. Zkus nad tím prostě popřemýšlet." Přikývla jsem a dál jsme mlčeli. Sledovala jsem jeho tvář, která ve světle měsíce zářila. Stejně tak oči, ve kterých se odráželo světlo. Bez reptání jsem ho objala kolem pasu a přitiskla se blíž.

„Miluju tě." Špitla jsem, ale hned na to vyjekla, když mě vzal do náruče.

„Já tebe víc,  a proto tě teď namočím." Řekl ďábelsky. Po smutku ani stopy, míříc do moře.

„Ne, neblázni!" začala jsem se zmítat, ale moc mi to nepomohlo. Nohy už měl po kolena ve vodě a za chvíli jsem ji cítila i já. Kupodivu nebyla moc studená. Byly velké vlny, a tak za chvíli ztratil rovnováhu a oba jsme se ponořili. Začala jsem se smát. Vážně jsem si nemyslela, že se někdy budu koupat tak pozdě s někým v moři.

„Proč jsi to udělal." Stříkala jsem po něm vodu.

„Potřebovalas trochu zchladit." Vracel mi to. Skočila jsem mu na záda a tím ho taky potopila. Mohli jsme tam tak blbnout nějakou dobu, dokud jsme nezaslechli zvony kostela. Byla už půlnoc. Doplavala jsem proto ke břehu a lehla si na písek tak, abych cítila mořskou vodu na svých nohách.

„Tak co říkáš na moře? Je skvělé." Připlaval hned za mnou a lehl si vedle.

„Máš pravdu, nikdy předtím, jsem v moři nebyla a je to skvělé." Přitakala jsem. My měli moře moc daleko. Pacifik byl skoro stejně daleko, jako Atlantik. S rodinou, když u nás byl ještě táta, jsme jezdili na prázdniny k Michiganu. Moc ráda na to vzpomínám.