Bonus

1.7K 122 13
                                    

Naštvaně jsem poslouchal, jak se přehadují a raději mlčel. Už celou cestu vlakem telefonuji, abychom se konečně domluvili na podrobnostech, a oni se budou hádat kvůli nějakým pitomostem. Vím, že i Natasha je na mě za to naštvaná. Konečně jsme si udělali volno a rozhodli se vyrazit pryč ze Soulu k mým rodičům.

Matthew má ale zrovna řvací období a od chvíle, co jsme nastoupili, tak neustále brečí. Je napapaný, odříhnutý, přebalený a prostě stejně není spokojený a spát nebude.

„Vážně je nutné, abych tu byl? Víte, že se vždy se vším spokojím a nemám žádné výhrady. Podrobnosti mi může předat Namjoon." Snažil jsem se říct panu Kwanovi a ostatním, ke kterým jsem byl připojený.

„Pro dnešek to asi ukončíme, stejně se na tom momentálně nedohodneme. Další meeting bude ve středu, když už tady budeš, takže doufám, že přijdeš." Na to jsem mu samozřejmě přitakal jen, abych to měl už z krku.

Telefon pak zašuměl a ozval se hlas Namjoona.

„Furt brečí?" zeptal se.

„Ani mi nemluv. Natasha dnes vypadá jako chodící mrtvola. Já se u vás do rána alespoň vyspal, ale co vím od ní, tak spala asi dvě hodiny. Musím se tam vrátit, tak kdyby něco, volej." Povzdychl jsem si.

Rozloučil se semnou a já se pak vrátil do kupé. Naštěstí jsme tam byli sami, protože nevím, co by tomu řekli spolusedící.

„Prosím tě." Zatvářila se zoufale, dala mi Matta do náruče a už jí nebylo. Posadil jsem se na sedačku a začal ho kolébat ve snaze, aby přestal.

Nedivím se jí, že odešla. Potřebuje chvíli klidu a ticha. Já, se svým programem jí to taky nějak neulehčuju. Snažím se, ale ani to někdy nestačí.

„Proč nám nechceš spinkat." Zatvářil jsem se smutně na toho drobečka, který mi ležel v náručí. Hnědá kukadla měl vykulená a na tvářích slzičky.

„Už nebudeme plakat, ano?" zdá se, že ho na chvíli zaujalo to, co mu říkám, a tak přestal řvát aspoň tak nahlas.

„Maminka je hrozně unavená a my přece chceme, aby si odpočinula." Pokračoval jsem, i když jsem neměl vůbec tušení, co mu mám povídat.

„Takže teď pěkně zavřeš očka a usneš." Samozřejmě, že to ten malý neudělal, no konečně přestal fňukat a jen hleděl.

Usmál jsem se na něj a setřel mu opatrně všechny slzy z tváří.

„No vidíš to, jaké jsi hodné miminko." Úsměv se mi ještě rozšířil, když se začal natahovat pro můj prst. Nechal jsem ho, aby ho obalil svou malou pěstičkou a jemně s ní potřásl.

„Těší mě, pane." Snažil jsem se říct hlubokým hlasem a nejspíš se i trochu zašklebil, protože se na mě Matthew začal usmívat.

„A i pěkné miminko." Cvrnknul jsem ho do nosu.

Nikdy předtím jsem na děti moc nebyl. Jasně, jsou malé, pěkné, ale zlobí a řvou.

Matthew nebyl jako dítě jiný. Prostě měl chvíle, kdy byl hodný, no pak jsme ho pro změnu nemohli utišit. Ale vidím to jinak, když je můj. Jeho pláč mě tak snadno neotráví, jako mě otravuje u jiných dětí. Možná jsem z toho trochu na nervy, ale nikdy bych od něho neodešel.

„Moje rozkošné miminko." Dal jsem mu pusinku na čelo, a pak se pohodlněji opřel o opěradlo sedačky. Pořád jsem ho houpal ze strany na stranu a u toho vzpomínal na jednu pohádku, kterou kdysi máma říkala mně. I když jsem měl nejdřív strach, že neusne, protože měl oči vykulené jak dva tenisové míčky, tak nakonec jsem se přece jen dočkal.

Straight into heart [JungKook]Kde žijí příběhy. Začni objevovat