Straight into heart [JungKook]

69. kapitola

„Já jsem ve dvaceti onemocněla rakovinou vaječníků. Dva roky jsem podstupovala chemoterapii a na konec mi je museli vzít, to je vlastně důvod, proč nemůžu mít děti." Řekla paní, která seděla naproti nám spolu se svým mužem. Mluvila dost vyrovnaně o takové věci na to, že ji to poznamenalo do konce života.

Natasha seděla vedle a držela mě za ruku. Za celou tu dobu nepromluvila ani slovo, kromě pozdravu. Naštěstí nebylo ani potřeba, aby mluvila, protože mluvili hlavně oni. Co dělají, kde bydlí. Taky nám ukazovali fotky jejich domu, který je až mimo Soul. Byl krásný. Velký a perfektní pro dítě. Její manžel pracoval jako energetik v továrně a řídil dost lidí. Zabezpečil by je dost na to, aby ona mohla zůstat s dítětem doma. Zdáli se naprosto ideální.

„Máme asi trochu citlivou otázku, ale proč vy chcete dát miminko pryč?" zeptal se její manžel. Nebyla to divná otázka, už jsem si zvyknul, protože přesně takhle nás zpovídala i paní na sociálce, která tohle setkání zprostředkovala.

„Je to hlavně proto, že se to stalo hodně neplánovaně a jsme moc mladí na to, abychom vychovávali dítě." Odpověděl jsem klidně.

„Oba si myslíme, že vy se o něj postaráte lépe, než my dva." Na to přikývnul a jeho pohled sjel na Natashu, která stále zarytě mlčela.

„Tvá přítelkyně nemluví korejsky?" zeptala se pro změnu ta žena.

„Mluvím." Odpověděla Natasha a konečně zvedla svou hlavu.

„Promiňte, mlčela jste, tak jsme si nebyli jistí, jestli víte, o čem tady mluvíme." Usmál se muž.

Naši konverzaci přerušila právě paní ze sociálky, která měla složku plnou papírů s tím, že jestli se teda domluvíme, můžeme podepsat smlouvu ohledně adopce. Muž i žena pod ní už byli podepsaní.

„Klidně si to pořádně pročtěte, nikam nespěcháme." Na to jsem jen přikývl. Bylo toho docela hodně a trvalo nám to už kvůli tomu, že Natasha luští znaky o dost pomaleji.

Dítě bude odebráno hned po narození a svěřeno do péče adoptivní rodiny.

Biologická matka a otec nemají nadále žádná práva týkající se nezletilého dítěte.

Biologičtí rodiče nesmí kontaktovat adoptivní rodinu dítěte a snažit se o jakýkoli kontakt s nezletilým.

Očekával jsem něco takového, ale bylo hrozné to vidět černé na bílém. Jednou ho dáme pryč a už není žádná cesta zpátky.

„Jsou to standardní podmínky, pokud máte k něčemu dotaz, klidně se ptejte." Na to jsem jen zavrtěl hlavou a do ruky vzal propisku. Pustil jsem Natashinu ruku, abych to mohl podepsat. Nedíval jsem se na ni, když jsem jí papír podával. Cítil jsem se dost mizerně.

Překvapilo mě proto, když se sedačka vedle mě prohnula a ona se postavila.

„Já to nepodepíšu."

„Natasho." Zvedl jsem k ní překvapeně pohled. Její tváře byly mokré od slz a vypadala vážně rozrušeně.

„Je mi to líto, ale nemůžu, snad najdete někoho jiného." Zaplakala a utekla ze dveří místnosti. Ihned jsem se omluvil a šel za ní. Klíče od auta mám u sebe, takže se nebojím, že by sedla v tomhle stavu za volant, no může utéct někam jinam.

Naštěstí jsem ji dohnal na parkovišti před budovou.

„Počkej přece." Chytil jsem ji za ruku a ona sebou cukla, jak byla rychle rozejitá.