Straight into heart [JungKook]

18. kapitola

Druhý den mě mělo večer čekat to překvapení. Ráno u snídaně se nám dokonce Taehyung za dohledu Jina omluvil. Já ale byla ráda, že jsme to jednou pro vždy smetli ze stolu. Už na to nechci myslet a doufám, že příště u takové chvíle budeme jen my dva a nikdo nás nevyruší. Kvůli pozdnímu vstávání byla pozdní snídaně a i pozdní oběd. Po něm jsme všichni nasedli do auta, ve kterém jsem dostala šátek. Neměla jsem proto tušení, kam to jedeme.

Pokaždé, když jsme zpomalovali, myslela jsem si, že už jsme na místě, ale většinou jsme se pak zase rozjeli, takže to nejspíš byla nějaká světelná křižovatka.

Pak jsme ale opravdu zastavili. Všude kolem byl ale hluk. Jako fanynky. To mi dají k narozeninám jejich vlastní koncert nebo co? Přestávalo se mi tohle všechno líbit. Lidi kolem křičeli a podle toho, že jsem byla natisknutá na JungKooka zepředu, když mě vedli, jsem usoudila, že je tu i velká tlačenice.

Pak jsme nejspíš vstoupili do nějaké místnosti, protože jsem to slyšela velmi tlumeně.

„Už mi sundáte ten šátek?" zeptala jsem se a čekala na odpověď.

„Ještě chvíli, teď ti i musím zacpat uši, jinak by to ztratilo ten efekt, promiň." Ozval se mi JungKook u ucha a přiložil své ruce na mé uši. Pořád jsem slyšela, ale ještě tlumeněji. Začínala jsem z toho být nervózní. Co to kruci je?

Šli jsme po nějakých schodkách, a pak mě zatlačil do ramenou. Posadila jsem se tedy na nějakou židli a seděla. Se zavázanýma očima a zacpanýma ušima. Parádní. Vřelo to ve mně. Byla jsem zvědavá, jako snad nikdy. Proč to tak protahují? Chtějí mě umučit nebo co?

A pak najednou byly odstraněny ruce z mých uší a šátek z mých očí. Byla jsem v obrovské hale plné ječících fanynek. Byla tma a přede mnou několik metrů bylo mírně z boku pódium, na které byly obrysy 9 postav. Zmateně jsem se podívala okolo sebe a zjistila, že sedíme na lehce vyvýšeném balkonku spolu s nějakými dalšími lidmi.

A pak se spustila ta známá píseň, u které začaly všechny fans pištět. Já pootevřela pusu. To byla MAMA, to byli EXO, já byla na jejich koncertě.

„To je...?" podívala jsem se na svou pravou stranu.

„Vzali jsme tě na koncert našich známých." Řekl Namjoon.

V tu chvíli jsem se přidala k pištícímu davu a přísahám, že mě to všechno tak strhlo, že jsem nevěděla o ničem kolem mě. Tancovala jsem – i když to vůbec neumím, zpívala – i když to taky neumím a křičela. Bylo to naprosto perfektní. Rozhodně jsem ten koncert neproseděla na židlích jako část osazenstva na balkónku. Stála jsem u zábradlí a všechno prožívala naplno.

Nebyla jsem velká fanynka, ale ta atmosféra ji ze mě udělala. Na konci koncertu jsem měla problém normálně mluvit, a když se loučili na pódiu, měla jsem chuť se rozplakat jako zbytek arény. Zanechalo to ve mně velmi silný dojem.

„Bylo to úžasné, já nevím, jak poděkovat." Pořád jsem opakovala v závěsu Sugy a ostatních, kteří mě vedli někam nevím kam, tedy ven, předpokládám.

„Ale to ještě není tak úplný konec." Vzal mě J-Hope kolem ramen a ďábelsky se usmál.

„To nevím, co lepšího na mě ještě vytáhnete." Zavrtěla jsem hlavou. Tohle nic nepřekoná. Nic a nikdo. Zase na nějakou dobu určitě.

„Co třeba mě?" ozvalo se zpoza Namjoona, který teda odstoupil, protože kvůli své a jeho výšce jsem neviděla, kdo tam stojí.

„Tak to ne." Vykulila jsem oči. Myslím, že mi nikdo nerozuměl, protože jsem to řekla rychle, potichu a ještě k tomu anglicky.