Straight into heart [JungKook]

28. kapitola

JungKook's pov.

Ležel jsem na boku a hleděl před sebe na okno, které mělo zatažené dřevěné žaluzie, aby sem nešlo světlo z okolních lamp. Natasha spala a v klidu oddechovala. Pořád jsem ji hladil po paži, nemohl jsem se jí přestat dotýkat. Asi mi nějak nedocházelo, že jsem už doma a ona je tu se mnou.

Byla tak křehká, když spala. Vlastně, působila tak, i když byla vzhůru. Nerozumím, jak jí mohl někdo ublížit. Nikdy bych to nedokázal. Někdy mám strach ji pevně obejmout, abych ji nezranil. Cítil jsem se vážně hrozně pro její zranění. Nemohl jsem na to přestat myslet, a to byl nejspíš i důvod, proč jsem nemohl usnout.

Můj budík ukazoval už jednu hodinu ráno. Začal jsem mít hlad, večeřeli jsme naposledy v osm hodin večer. Vážně se mi nechtělo odejít, ale můj žaludek si usmyslel něco jiného. Opatrně jsem nadzvedl její hlavu a vyndal z pod ní svou ruku tak, abych ji nezatahal za dlouhé vlasy a neprobudil ji.

Měl jsem to teď o něco těžší, protože jindy je to ona, kdo spí u zdi, a já spím na kraji postele. Teď jsme si to museli vyměnit, protože jí bolela ta strana boku, na které vždy leží. Co nejtišeji jsem se snažil dostat z pod peřiny a pak i z postele. Naštěstí se neprobudila. Přikryl jsem ji více peřinou a vydal se dolů do kuchyně. Všude byla tma, hyungové už asi spí.

Dole ale v naprosté tmě běžela televize. Že by ji někdo zapomněl vypnout? Pokrčil jsem nad tím rameny a rozhodl se nahlédnout do lednice. Nic v ní samozřejmě nebylo, nikdo neměl po cestě z letiště náladu se stavit a nakoupit nějaké jídlo. Naštěstí ale zbyla troška nudlí a zeleniny z večeře. Ani jsem si to neohříval a vzal misku do ruky.

Šel jsem do obýváku s úmyslem sledovat chvíli televizi při jídle, ale zarazil mě obrys postavy, která seděla na pohovce.

„JungKookie? Co tu děláš tak pozdě." Rozsvítilo se světlo lampy a já zamžoural na Jimina.

„Nemůžu spát a mám hlad." Řekl jsem prostě a on se zasmál.

„Samé živočišné potřeby." Zavrtěl hlavou. Byl jsem rád, že jsme v pořádku. Měl jsem ho rád. Nejdřív jsem sice měl strach, že se opravdu o něco pokusí. Nevím, jak by to pak dopadlo, ale jistě jsem věděl, že v souboji o dívku bych neměl jedinou šanci. Byl starší a zkušenější. Holkám se proto líbil, a taky na sobě moc pracoval. Vypadal dobře a uměl mluvit daleko lépe než já. Bylo by jednoduché, aby Natashu získal jen pro sebe. On to ale neudělal.

„Co tady děláš ty tak pozdě?" zamumlal jsem s pusou plnou nudlí. I studené to bylo moc dobré.

„Nechtělo se mi ještě jít do postele." Odvětil na to a přepnul televizi na jiný kanál. Oba jsme mlčeli a já mezitím stihl spořádat všechny zbytky z večeře. Měl bych se víc hlídat, tak pozdní večeře nejsou zdravé. Mým jediným štěstím asi je, že musíme tolik trénovat, protože jinak bych z toho všeho jídla, co spořádám, byl na určitých místech určitě dost zakulacený.

„Je hrozné, co se stalo." Promluvil jako první a já k němu zvedl pohled. Od té doby, co jsme se před několika měsíci pohádali, to bylo poprvé, co o ní mluvil. Přišlo mi, jakoby to bylo pro nás zakázané téma.

„Má to i někde jinde?" zeptal se. Odložil jsem prázdnou misku a přikývl.

„Přes celý bok a břicho. Řekl bych, že to vypadá ještě hůř, ale nejvíce mě děsí to oko." Přiznal jsem. Její pravé pomněnkově modré oko teď modré nebylo. Její bělmo bylo zrudlé a modrá dostala zvláštní nazelenalý nádech. Pěkná zelená to ale nebyla, spíš taková nezdravá, nevěstíc nic dobrého.