Straight into heart [JungKook]

34. kapitola 1/2

Moje letadlo odlétalo v pět hodin ráno místního času. To znamenalo, že až přiletím do Los Angeles, tam odpoledne. Nebo ne? Byla jsem moc zmatená. Let měl trvat přes deset hodin a do toho ten časový posun. Nevyznám se v tom.

Svůj největší kufr jsem měla už sbalený. Věci, které jsem chtěla mít v příručním zavazadle, jsem měla na posteli. Za sebou jsem nechávala prázdný pokoj, byl tam jen nábytek a koberec. Vše bylo bílé a bez barev. Přesně, jak jsem přicházela, tak jsem odcházela. S Cho Hee jsem se loučila brzy, dala mi svačinu na cestu a pořád opakovala, ať se opatruji a pilně studuji. A že ji mám někdy přijet navštívit. Nechala mi na ni i kontakt. Se slzami v očích jsem jí řekla poslední ahoj a nastoupila do auta, které stálo před bytovkou.

„Bude se ti po ní stýskat." Pousmál se Jin, řadíc se do provozu a já přikývla.

„Jasně, rok jsem s ní žila a už ji nejspíš v životě neuvidím." Otírala jsem si slzy a ještě jí stihla několikrát zamávat. Bylo devět večer, a protože jsem potřebovala odvoz na letiště, Jin mě svezl k nim do dormu, a pak mě odveze. Jít spát jsem ani nemusela. Letadlo odlétá v pět, musím tam být dvě hodiny předem a hodinu zabere cesta. Vyjet jsme museli už ve dvě ráno. Při představě únavné cesty se mi chtělo spát už teď.

„Necháme ten kufr v autě? Asi je zbytečné ho vytahovat." Zkonstatoval a já nemohla jinak, než přikývnout. Byl vážně velký a hlavně těžký.

Oba jsme se pomalu loudali do bytovky a hned po příchodu skopli boty. To balení mě opravdu unavilo. Jelikož jsem si do poslední chvíle užívala momenty tady, měla jsem na sbalení jen tento den. Myslela jsem, že to bude rychlejší, ale opak byl pravdou. Když už jsem si myslela, že všechny věci mám, vždy se objevilo něco, na co jsem zapomněla.

„Co sledujete?" Jin se svalil na gauč a málem tak zalehl nohy Yoongimu, který ho hned okřikl.

„Ticho, ticho! Už se potkali!" vyhrkl Taehyung pobouřeně, že někdo promluvil a narušil tak atmosféru. Stála jsem za křeslem, ve kterém seděl JungKook a na chvíli se taky otočila na televizi. Vážně je šest kluků tak zažraných do nějaké romantiky? Já zbožňovala Witney Houston a Kevin Costner patřil mezi mé oblíbené herce, ale nečekala bych, že zrovna oni budou takhle milovat Osobního strážce.

„Pojď se dívat, Noona, je to skvělý film." Ucítila jsem, jak mě někdo bere za ruku. Pousmála jsem se a sedla si do klína osobě, kterou už zítra opustím. Teď byl ještě na chvíli můj. No zítra už nebude.

Hlavu jsem si opřela o jeho rameno a nohy volně spustila přes opěrku křesla. Neposlouchala jsem, jak příšerně byl ten film nadabovaný a raději poslouchala jeho srdce, které bilo tak blízko mé hlavy. Zavřela jsem oči a užívala se, když prsty hladil mé vlasy a tvář, jen tak lehce, jako automaticky. Kdo tohle bude dělat zítra večer? Nikdo, zítra už budu sama.

Na konci filmu všichni posmrkávali, když se Rachel loučila s Frankem, ale mě to nutilo se usmívat.

„Skončilo to špatně, proč se směješ?" zabručel Jimin.

„Ne, skončilo to dobře."oponovala jsem.

„Jak to? Vždyť spolu na konci nejsou." J-Hope nechápavě nazdvihl obočí.

„Ale on to přežil a měli šanci se rozloučit, ona je zpěvačka a on její strážce, nikdy by spolu nemohli mít normální vztah, takže si myslím, že tohle je dobrý konec." Řekla jsem svůj názor. Možná mi to vzdáleně připadalo, jako tahle situace, jen opačně. Dobře, nebyla jsem žádný strážce, ale on byl zpěvák a já byla normální. Pominu-li teda tu naši rozdílnost. Ani tak by z toho nejspíš neplynul happy end.