Straight into heart [JungKook]

68. kapitola

„Ale kohopak to tu máme!" spustil Taehynung a přiblble se šklebil, když mi otevřel dveře. Od té doby, co to na mě začalo být trochu znát, neustále mluví do mého břicha. Je to otravné, a pak taky - jsou to naprosté kraviny.

„Přestaň, nebo to dítě bude postižené." Okřiknul ho Jimin, pomáhajíc mi z kabátu, za což jsem byla vděčná. Musela jsem si začít sedat na jejich botník, abych si mohla zout boty, už jsem se pořádně neohnula.

„Dáš si něco k jídlu nebo tak?" zeptal se mě hned a já zavrtěla hlavou. Neměla jsem dnes na nic moc chuť, což byla vážně výjimka.

„JungKook je v obýváku." Pravda, byl tam a seděl sám.

„Ahoj." Pozdravila jsem ho a sedla si vedle něj. Bylo už docela pozdě a oni dnes zkoušeli. Já byla v práci jen krátce, ale pak jsem musela na prohlídku kvůli dítěti. Proto jsem za ním přijela tak pozdě.

„Noona, jsem unavený." Zakňučel a svou hlavu složil do mého klína.

„Bylo to dnes náročné?" nemusel odpovídat, protože odpověď jsem znala. Prsty jsem mu vjela do vlasů a začala ho hladit tak, jak to má rád.

„Těšil jsem se na tebe." Zamumlal a své nohy natáhl přes zbytek sedačky, až visely i mimo ni.

„Já taky," pousmála jsem se, stále ho hladíc.

„I on?" píchnul mě do břicha a já se uchichtla.

„I on." Protočila jsem očima.

„Počkej..." zarazil se a já pozdvihla obočí.

„Řeklas on, to znamená, že je to kluk!" vykřikl, dávajíc se do sedu.

„Jo, doktor mi to dnes řekl." Hrála jsem naštvanou. Bylo docela pochopitelné, že já jako holka, chtěla holku. No on zase kluka. V podstatě to bylo ale jedno, když jsme věděli, že si ho nenecháme.

„Jimin hyung!" zařval a vzápětí se přiřítil Jimin s utěrkou v ruce.

„Dlužíš mi dvacku, dlužíš mi dvacku!" začal zase křičet a přátelsky do něj šťouchnul.

Jimin se tvářil dost nechápavě a snažil se odrážet jeho útoky.

„Je to kluk, doktor jí to dneska řekl, takže mi dlužíš dvacku." Poškleboval se mu JungKook. To mě taky donutilo se začít smát, jsou vážně jak malí. Pořád se o něco sázejí nebo soutěží, že je tohle baví.

„Vyhrál jsem!" zavolal na něj, když se Jimin raději beze slova klidil pryč. Posadil se pak vedle mě a s úsměvem si mě začal prohlížet, zatímco já koukala dost nechápavě.

„Víš, neměli bychom se z toho tak radovat." Uvědomila jsem si.

„Proč ne?" nakrčil nechápavě obočí a jeho úsměv trochu povadnul.

„Je jedno, co to bude, nepoznáme ho ani jeden." Pokrčila jsem rameny, odvracejíc pohled. Neříkalo se mi to tak snadno, jak bych čekala. Pořád jsem v hlavě měla to, že ho jen odnosím, a pak půjde pryč, jenže místo toho jsem tála jako ledovec. Všichni kolem mě se z toho rozplývali. Jak mám krásné bříško a že jen kvetu. Možná kvetu, ale až ho dám pryč, zase zvadnu. Těžce se mi to přiznává, ale dát ho pryč bude těžké. Je tak nějak součásti mě, ať chci nebo ne.

„Je ti to líto, že jo." Řekl tiše po chvíli, co jsme oba byli ve vlastních myšlenkách.

„Ne." Odpověděla jsem pohotově.

„Nelži mi, Natasho. Vidím to na tobě. Nechceš ho dát pryč." Vzal mou ruku do své. Chtěla jsem mu odporovat, ale neměla jsem sílu, a pak taky, je to zbytečné. Zná mě už moc dobře.

„Nechci, ale vím, že to pro nás bude nejlepší." Povzdychla jsem si. Rodinu jsme už našli, ale ještě jsme to neoznámili paní, která nás v tomto případě zastupuje. Pak se s nimi sejdeme osobně a podepíšou se všechny papíry, které jsou k tomu potřeba. Jakmile oba uděláme tohle, už to bude černé na bílém a nebudu to moci vrátit.

JungKook's pov

Natasha se šla převléct do pohodlnějšího oblečení, které si nechává u mě v pokoji, a já mezitím přepínal programy. Dnešek byl vážně náročný. Trénovali jsme na vystoupení Soul Music Awards, které má být příští týden. Mělo to být special performance společně s GOT7. Ty kluky jsem měl docela rád, ale dnes jsem je vidět nechtěl.

Na Natashe šlo už dost poznat, že je v jiném stavu a jelikož každý věděl, že patří ke mně, ptali se, jestli je to pravda. Nechtěl jsem o tom lhát, a tak jsem říkal pravdu. Cítil jsem se pak dost mizerně pro jejich gratulace. Je těžké vysvětlit, že si ho nechceme nechat. Začalo mi to být vážně líto, ale taky jsem moc dobře věděl, že nechat si ho nebylo východisko. Je mi teprve dvacet a ona je jen o dva roky starší. Bylo by to až moc těžké břemeno na naše ramena. Oba jsme to věděli.

Lehl jsem si pak Natashe do klína a spolu s Jinem a Jiminem jsme sledovali nějaký nezáživný pořad. Měl jsem rád, když jsem u ní takhle mohl ležet a ona mě hladila. Bylo to příjemné

Sledoval jsem její tvář zespodu. Byla do televize opravdu zabraná, že si mě vůbec nevšímala a její ruce v mých vlasech se prohrabovaly automaticky.

A pak najednou...

„On se pohnul!" vykřiknul jsem. Nechtěl jsem to říct tak nahlas, ale neovládal jsem svou pusu. Hyungové se na nás okamžitě otočili a já pohledem sjel na Natashin obličej. Když přikývla, ruce jsem jí položil na břicho a ucítil opravdu jen jemný pohyb. No byl tam. Bylo to jako znamení. Břicho jí sice rostlo, ale krom něj nic nenaznačovalo, že má v sobě miminko. Teď se nám ozvalo a dalo najevo, že je vážně tam. Nemohl jsem spustit svůj úsměv z tváře. Bylo to úžasné. Nevím, jestli bych byl tak rozrušený, kdyby šlo o cizí dítě, ale u něj jsem věděl, že má kousek ze mě. Cítil jsem se pyšný, a pak taky hrozně důležitý, protože beze mě by tu nebylo.

„Proč brečíš, je tam, to je přece úžasné." Nechápavě jsem dal své ruce dolů z jejího břicha a zaměřil se pohledem na Natashu, které měla v očích slzy.

„Nech toho." Zavrtěla hlavou.

„Čeho mám nechat?"

„Přestaň se z toho radovat! Ono tam sice je, ale není naše." Odvětila.

„Jasně, že je naše." Pořád jsem nechápal, co se mi snaží říct a upřímně mi bylo teď i jedno, že nás u takové situace poslouchají Jin s Jiminem.

„Není, tak už to pochop. Ani nevíš, jak je pro mě tohle těžké. Mám ho v sobě, ale až se narodí, nebudu ho mít a ty mi to vůbec neusnadňuješ!" vstala naštvaně. Chtěl jsem za ní jít, ale asi potřebuje být sama.

Podrbal jsem se ve vlasech a stále sledoval prázdné místo, kde ještě před chvílí seděla. Pohled jsem stočil na hyungy, kteří byli otočení ke gauči a sledovali teď pro změnu mě.

„Asi jsme našli potencionální rodinu." Řekl jsem jim na vysvětlenou.

„Nechej mě hádat, nechcete ho dát pryč." Tipoval Jin. Na to jsem jen zoufale pokrčil rameny a sjel na gauči o něco níž.

„Oba se snažíme si k němu nevytvořit nějaké city, ale jde to opravdu těžko. Vím, že adopce je pro nás to nejlepší a ona taky. Ale je to těžké." Povzdychl jsem si. Stávalo se nemožným, abych na něj nemyslel. Ještě teď, když se ozval a já věděl, že to je kluk. Víc a víc se mi příčilo, že by mého kluka měl vychovávat někdo cizí. Je přece můj, tak proč bych ho měl někomu dávat. Najednou nic nedává smysl.

„A bude to těžší, JungKookie, jste sotva v půlce." Jin mi neřekl novinku. Natasha je teprve ve čtvrtém měsíci. Čeká nás ještě dalších pět. Budeme se s tím muset vypořádat oba dva.