Straight into heart [JungKook]

23. kapitola

Ráno mě vzbudilo bušení na dveře. Trvalo mi chvíli, než jsem si uvědomila, kde to vlastně jsem. V Beijing v hotelu a vedle mě spal tvrdě JungKook. Promnula jsem si oči a sundala ze sebe jeho ruku. Ležel na břiše, hlavu měl zabořenou do polštáře. Ani to s ním nehnulo, musel být včera opravdu unavený. Z pohledu na něj mě vyrušilo zase bouchání na dveře.

Tiše jsem zaklela a vydala se tam. Trochu jsem se snažila si popravit vlasy, ale pohled do zrcadla, které bylo u dveří, mě ujistil, že se mi to ani zdaleka nepovedlo.

Pootevřela jsem dveře a spatřila Juri s úsměvem na tváři.

„Natasho, přišla jsem..." zarazila se při pohledu někam za mě. Hned jsem přivřela a vyšla, i když v pyžamu, na chodbu. Naštěstí tam nikdo nebyl.

„Ty tam někoho máš?" zeptala se překvapeně.

„No, jo." Podrbala jsem se ve vlasech. Štěstí, že ležel tak dobře. Neměla šanci mu vidět do obličeje, takže se maximálně ztrapním v tom, že jsem prostě strávila noc s někým cizím.

„Teda, páni." Její obličej byl pořád překvapený. Vlastně se nezmohla ani na slovo.

„Znám ho?" vyšlo z ní a to jsem pro změnu vykulila oči já.

„Ne, jeho nikdo nezná. Já, včera po tom koncertu jsem sice jela zpět do hotelu, ale dole byla zábava a já se trochu bavila." Vážně nevím, že jsem se necítila trapně. Důležité bylo, aby nepřišla na to, že v posteli leží JungKook a nedoneslo se to k panu Kwanovi.

„Nemyslela jsem si, že jsi tak divoká." Zasmála se a já tak trochu trapně s ní. Divoká, to určitě.

„Nejspíš už se s ním neuvidím, ale asi bych ho měla jít vzbudit, ať odejde." Chytila jsem za kliku.

„Jasně, v pohodě. Jen jsem chtěla říct, že kdo chce, jede se dnes podívat na Velkou čínskou zeď. Za hodinu je sraz dole v hotelové hale. Kdyby ses chtěla přidat." Kývla hlavou.

„Moc ráda, i kvůli ní jsem tady, vždy jsem se tam chtěla podívat. Budu tam." Řekla jsem nadšeně. Vážně jsem ale byla ráda, že odešla. Stres ze mě spadl, jakmile jsem za sebou zase zavřela dveře. Opřela jsem se o ně a zhluboka vydechla všechen vzduch z plic. To bylo vážně o fous.

„Natasho." Ozvalo se rozespale z pod peřiny. Donutilo mě to se pousmát. Šla jsem zpět do postele a lehla si na břicho. Podepřela jsem se na loktech a začala ho hladit ve vlasech.

„Jsi opravdu tady, nebo se mi to zdálo." Zamumlal zase do zlavce.

„Jsem tady." Šeptla jsem. Ať alespoň on má příjemné probouzení, když já jsem o to byla okradena.

„Miluju tě, už sem ti to řekl?" zívl a přetočil se na bok.

„Jo, řekl jsi mi to." Zasmála jsem se nad jeho roztomilostí. Otevřel oči a prohrábl si rozstřapacenou ofinu.

„Taky tě miluju." Odpověděla jsem a vykouzlila mu tím jeden rozespalý úsměv.

„Někdo tu byl nebo se mi to zdálo?" zeptal se a já pokývala hlavou.

„Byla tu Juri. Vážně bylo štěstí, že jsi ležel tak, jak jsi ležel. Nepoznala tě." Řekla jsem už vážně. Upřímně nevím, co by se stalo, kdyby se dozvěděla, že je to on. Řekla by to panu Kwanovi nebo ne? A kdyby jo, co by na to řekl on? Tohle mělo až moc otázek.

„Nikdo nic neví, neboj se." Natáhl se po mé ruce a stiskl ji.

„Mám obavy, že ty bys z toho měl větší problém. Mě nikdo nic udělat nemůže, maximálně tu skončím s prací a budu muset jet domů." Ta práce byla sice velký risk, ale víceméně jsem splnila dva semestry stáže v zahraniční firmě, ale co za problémy by měl on, když já odjedu a on tu zůstane.