Straight into heart [JungKook]

34. kapitola 2/2

„Slečno, přistáváme, prosím, připásejte se." Probudila mě letuška, která měla ruku jemně položenou na mém ramenu. Zmateně jsem se rozhlédla a byla přinucena přimhouřit oči. Venku bylo opravdu slunečno.

„Děkuji." Poděkovala jsem a hned si zase zapnula pás. Byla jsem rozespalá a rozlámaná. Víc jak deset hodin v letadle nad Tichým oceánem. Nechávala jsem za sebou upršenou Koreu, ale hlavně svoje srdce.

Venku bylo nehorázné vedro a v tunelu, který vede od východu letadla do terminálu ještě větší. Na jeho zdech by se snad dala smažit vajíčka.

Vzala jsem svůj kufr a z kapsy tahala papírek, na kterém jsem měla napsáno, jak se dostat do našeho domu do Santa Monicy. Bylo mi upřímně jedno, jestli tam dorazím ještě dnes. Byla jsem unavená, ne, byla jsem vyčerpaná a mohla se smutkem zbláznit. Popravdě jsem ocenila, že letadlo ze Soulu do Los Angeles nebylo tak vyprodané, jako vždy. Vedle mě nikdo neseděl, a tak jsem se mohla v klidu topit ve svém žalu.

„Hej, hej, Natasho!" ozvalo se najednou mé jméno a já se otočila za tím hlasem. Vážně je tady, přijela? Pousmála se a rozeběhla se ke své mámě. Tak moc jsem ji chtěla obejmout, ale ona nahodila zase ten svůj neutrální výraz a nastavila ruku, ať si jí můžeme potřást. Typicky tak formální.

„Vítej zpět, vypadáš vážně bídně." Okomentovala to a já si povzdychla. Díky, díky mami! Nevšimla bych si.

Táhla jsem svůj kufr a šla za ní. Hledala jsem naše auto, ale ona mířila k nějakému úplně jinému. Byla to obrovská černá Toyota Hillux s korbou vzadu a co víc, někdo v ní seděl.

„Ahoj, jsem Tobias." Vyskočil ven, chlápek možná tak starý, jako moje máma.

„Toby, tohle je Natasha." Vážně jsem nerozuměla, o co tady jde. Zmateně jsem ho nechala, ať vezme můj kufr a dá ho do korby. Oni si sedli dopředu, a tak já zaujala sedadlo za místem řidiče.

„Tak jak bylo v Korei? Nikdy jsem tam nebyl, k šikmookým mě to nikdy moc nelákalo." Nadhodil Tobias řeč a já se zamračila. To jako vážně na mě vyrukuje s tímhle? A to jsem si nejprve myslela, že bude milý.

„Nedráždi ji, s jedním takovým chodila. S tím je ale doufám konec, Natasho?" otočila se na mě dozadu máma.

„Mami." Zamračila jsem se znovu.

„Tak, jak je to?" zopakovala výhružně.

„Je konec." Otočila jsem se zpět k oknu. Bože, co je to? Proč jsem vlastně tady a kdo je to zač místo mé mámy? Co je to za chlapa?

Mlčela jsem celou cestu. Neměla jsem co říct a oni mě k rozhovoru očividně nepotřebovali. Dívala jsem se na svou mámu a přemýšlela, jestli jsem si tohle zasloužila. Potřebovala bych teď obejmout někoho a slyšet pár hezkých slov. Ty mi tady ale nikdo neřekne.

Náš dům byl krásný. Byla to ta typická letní vila a byla kousek od pláže. Písek tady byl ale jiný než ten v Busanu, kam mě vzal JungKook. Pláž byla o dost větší, širší a hlavně lidnatější. Byla tu hrozná spousta sufrařů a jiných lidí, co hráli buď volejbal, nebo se opalovali. Někteří byli ve vodě, ale vlny byly až moc divoké.

První noc v novém byla hrozná. Všechny myšlenky se mi hýřily v hlavě a já nemohla usnout. Můj pokoj byl tak prázdný. Nebyl vůbec zařízený. Jeho stěny byly čistě bílé stejně, jako záclony.

Zařekla jsem se, že už mu nezavolám, nechtěla jsem situaci ještě zhoršovat, ale čím víc jsem nad tím přes noc přemýšlela, tím víc jsem si říkala, že alespoň přání k narozeninám si zaslouží. Když já od nich tehdy dostala tak skvělý dárek. Škoda, že to nemůžu oplatit každému jednomu. Bohužel, po Koreji mi zbyly jen písničky od Exo v telefonu.

Na druhý den jsem teda napsala alespoň sms. Volal mi pak několikrát, ale nevzala jsem to. Nemůžu, prostě by to moc bolelo.

Celé další dny stály za nic. Vlastně jsem měla pocit, že vše stojí za nic. Chtěla jsem si zařídit internát v Kansasu, abych tam mohla chodit na školu. Máma ale řekla, že mi ubytování platit nebude a že se mám přehlásit na vysokou v Los Angeles. Bylo kvůli tomu opravdu hodně zařizování, ale když zavelela, já splnila. Neměla jsem sílu jí odporovat.

Neměla jsem sílu vůbec na nic.

Planý poplach, konec nebude, nemusíte se bát. Jen jsem vás chtěla trochu podráždit, tak mi to odpusťte. Nejprve je pravda, že jsem to tak plánovla, no pak mi došlo, že já vlastně taky nesnáším smutný konce :( Tak proč bych to dělala vám?

Tak se ptám, jste rádi, že ff pokračuje? :P