Straight into heart [JungKook]

66. kapitola

Natasha's pov

„Ahojte!" pozdravila jsem všechny. Celým jejich domem už vonělo jídlo a mně se sbíhaly sliny. Jin pro mě udělal speciálně něco bez nudlí, takže se na to moc těším. Měla jsem náročný den v práci, a pak taky musela k doktorovi, který mi měl potvrdit, že ty testy nelhaly. Dá se říct, že to mě vyčerpalo ještě víc než samotná práce.

Pořád ve mně žila maličká naděje, že se spletly oba, ale to dítě šlo vidět už i na ultrazvuku. Byl to přesně osmý týden a doktor řekl, že už není třeba provádět vyšetření z krve. Na fotce, co jsem dostala spolu s průkazkou, nešlo vidět nic, jen nějaká fazole. Taky jsem se dozvěděla, že na potrat už nemám moc času, jen nějaké čtyři další týdny, ale nebyl by to správný doktor, kdyby se mě nesnažil přesvědčit, ať to nedělám.

Trochu mě nalomil, to přiznávám, ale ještě se nevyhnu jistému rozhovoru s JungKookem. Nemluvili jsme spolu o tom na Filipínách a já byla pak moc unavená z cesty na podobné rozhovory. A ve čtvrtek tu byla zase práce.

„Noona, jdeš právě včas!" vykřikl Jimin, beroucí mi tašku.

„Co děláš? Nemusíš mi tu kabelku brát." Zatáhla jsem ji zpátky a zatvářila se trochu naštvaně, když mi ji vytrhl z ruky.

„To je dobrý, pověsím ji k tvému kabátu." Ukázal. Mávla jsem na to rukou a šla dozadu. Nevím, jestli je to tím, že teď už vím, proč to tak je, ale pociťuji žravou snad ještě víc než předtím. Snažím se vážně krotit, nechci být za chvíli koule, no je to těžké.

V kuchyni jsem pozdravila ostatní a začala pomáhat Jinovi nandávat jídlo. Měl toho vážně požehnaně. Jakmile začaly cinkat příbory a kluci chystali talíře, přihnal se i poslední člověk.

„Natasho, už jsi přijela." Pozdravil mě a dal mi malou pusu na tvář.

„Jak bylo v práci?" zajímalo Taehyunga, když jsme si všichni posedali k jídlu. Bože ten ukrutný hlad. Byla jsem tentokrát ráda za vidličku. Krmení od JungKooka by bylo moc zdlouhavé a to nehodlám podstupovat.

„Jako vždy fajn. Za pár dní se chystá živý přenos Kpop festival a SM tam má zastoupení, takže to začneme připravovat. Hrozně se těším, zase nějaký rozruch." Odvětila jsem. Doufám, že práce trochu odpoutá mé myšlenky od situace, ve které se nacházím. Možná jsem se jen na chvíli přestala cítit tak zoufale, ale vrátilo se to hned, co jsem viděla všechny ty ženy sedící před ordinací. Byla jsem tam nejmladší. To je depresivní.

„Hlavně to nepřeháněj." Řekl mi.

„Jsem v pohodě, je to jen práce." Zatvářila jsem se nechápavě. Co je to s nimi? Že má o mě strach JungKook nebo Namjoon, to chápu. Oni o tom vědí, ale co Jimin a ta kabelka, když jsem přišla?

„Tys jim to řekl!" vykřikla jsem vzápětí. Jsem tak pitomá, stačí, když jeden z nich něco ví a dozví se to pak všichni. A já doufala, že pro jednou si to nechají pro sebe.

„Noona," JungKook položil svou ruku na tu mou, ale hned jsem ji odstranila.

„Ne, co to jako má být? Nemůžeš o tom jen tak mluvit!" odhodila jsem vidličku. Tohle mě vážně naštvalo. A taky jsem se cítila dost zahanbeně. Nevím, co s tím pořád mám. Proč se tak stydím to přiznat. Možná proto, že to beru jako své selhání. Přitom to není jen moje chyba. No i tak, jeho to v životě nějspíš neovlivní, těhotná jsem tu já.

„Proč bychom to nemohli vědět? Záleží nám na tobě." Řekl nechápavě Jimin.

„Protože to není vaše starost. Neměla jsem to raději říkat nikomu. Šla bych na potrat a vše by bylo vyřešené." Odsunula jsem židli. Hlad jsem sice pořád měla, ale nechci tu s nimi zůstat. To proto jsou takoví, Taehyung mě jindy tiskne, jako by mě týden neviděl a dnes se ke mně ani nepřiblížil.