Straight into heart [JungKook]

47. kapitola

Kvůli Chicagu jsem promrhala několik prvních termínů zkoušek a ještě k tomu jsem se přes prázdniny vůbec neučila. Bylo těžké to všechno zvládnout. A hlavně se překonat a opravdu se to naučit. Tři zkoušky jsem zvládla, vlastně ani nevím jak, ty dvě další jsem s velkým vypětím překonala, ale zbývala poslední, která se mi ne a ne povést. Udělala jsem ji až na poslední pokus a docela to pokazilo můj průměr. Ten profesor byl příšerný. Vážně mě při zkoušení trápil. Nevím, jestli trpěl v mládí nějakými komplexy a teď si to vylívá na studentech.

Je to všechno hrozně nespravedlivé. Jestli si někdo myslí, že mu na vysoké škole bude stačit, aby se pořádně naučil, tak se šíleně plete. Je to hodně o štěstí. Hlavně co se týká kantorů, které nám přidělí na zkoušení. Občas vážně nezáleží na naší připravenosti a inteligenci. Kolikrát se na vysokou dostane úplný blbec a propluje jí ani neví jak, no někdo, kdo je opravdu chytrý, chytí ty nejhorší učitelé, a pak se trápí. A jde to ztuha. Já měla docela štěstí, teda až do teď. Už jsem vše viděla bledě a často i plakala JungKookovi do telefonu. Protože neudělat tu zkoušku by znamenalo opakovat třetí roční a opakovat třetí ročník zase znamenalo být další rok bez něj.

Netrénovali ještě tak vytrvale. Většinou to vždy vrcholí ty měsíce před návratem, a tak jsme měli dost času si zavolat přes skype. Popravdě, hodně jsem mu i psala sms a na účtu to šlo poznat. Máma pak šílela. O to hůř, když mě jednou přichytila při tom, jak si voláme. Byla rozčílená. Nedokážu dost dobře pochopit, proč je tak proti tomu, abych měla přítele. Tak dobře, není úplně jako my, ale to mi přece nezabrání, abych se do něj zamilovala.

S ní a s Tobiasem to bylo v poslední době utrpení. Všechen čas jsem trávila buď zavřená v pokoji nad učením, anebo někde venku. Našla jsem si tu pár přátel, ale nebylo to nic velkého. Byla jsem jim ale vděčná za to, že mě občas vytáhli ven a já mohla vypadnout.

Taky jsem neustále lítala ohledně dokumentů pro přiznání víza. S tím bylo taky spojené hledání práce po promocích. Trochu jsem doufala, že by mi mohl pomoci pan Kwan, ale moje naděje se rozplynuly, jakmile mi JungKook řekl o jeho reakci na nás. Byl rozčílený z toho, že jsme mu to zatajili, ne, teda, vlastně byl rozčílený z toho, že jsem si já něco takového dovolila. Tady se vztahy tak moc nehrotí, teda, v běžné firmě se tak nehrotí. Jenže tamto byla hudební branže a JungKook je zpěvák, kterého zná spousta lidí. Docela rozumím jeho obavám o to, že to klidně mohlo kdykoli prasknout.

A tak jsem hledala dál. Docela by se mi líbila podobná práce, kterou jsem dělala, když jsem byla na stáži, proto jsem nejprve objížděla stránky hudebních společností v Soulu. A že jich tam bylo požehnaně. Díky tomu jsem si taky připomněla znaky, jelikož bylo velmi těžké se proklikat na jejich anglické stránky, často byly pro mě nedostatečné.

Jednou z největších společností bylo SM Entertaiment. Pořád mi to něco připomínalo a došlo mi to až tehdy, co jsem si pouštěla nový klip od EXO. To oni jsou pod touhle společností.

Nikde nikoho nehledali, ale já se stejně rozhodla zkusit štěstí a prostě jsem všude napsala a poslala svůj životopis. Doufala jsem, že se mi někdo ozve předtím, než půjdu na korejskou ambasádu v Los Angeles. Přinutila jsem JungKooka, aby se mnou vedl konverzaci jen v korejštině. Určitě je to totiž bude zajímat a já se bojím, že budu tak nervózní, až vše zapomenu.

Zima byla dávno v tahu, i když v Santa Monice se o zimě jako takové nedá vůbec mluvit. Možná bylo v tu dobu moře jen pro otužilce, ale i tak bývalo na pláži dost lidí. No teď se tu zase začalo vkrádat léto – jakoby jaro ani neexistovalo. Teploty byly ke třicítce a všude se to začínalo hemžit turisty. A já? Zase ležela v knihách.

„Tohle mám v hlavě, teda, měla bych mít." Ukázala jsem složku asi s více jak tisíci listy na web kameru.

„Teda páni, to máš tak velkou kapacitu?" vykulil JungKook oči.

„Nevím, je mi blbě. Vážně je mi zle a myslím, že ještě než tam půjdu tak se vyvrátím." Byl večer před zkouškami. Teda, u mě byl večer. Byla jsem ráda, že měl čas a mohli jsme spolu mluvit, protože moje máma nebyla vůbec schopná mě uklidnit a pokud jsem měla být s lidmi ze třídy, ti by mě vystresovali ještě víc.

„Uklidni se, určitě si na to vzpomeneš." Pousmál se, snažíc se mě teda uklidnit.

„A co když ne, co když si nevzpomenu a neudělám to?" řekla jsem na půl zoufale a rukama si zajela do vlasů, které byly ještě pořád vlhké ze sprchy. Vše bylo připravené. Já byl snad naučená, byla jsem umytá, v pyžamu, měla jsem nachystané oblečení na zítra i kabelku, ve které byly potřebné věci. Bylo docela brzo, ale já s jistotou věděla, že neusnu tak snadno. Je to pro mě až moc důležité, než aby mě to nechávalo vnitřně chladnou.

„Nemysli na to. Jsi chytrá holka, Noona. Dobře to dopadne, budu na tebe myslet celý zítřejší den." Dal dlaně v pěsti.

„Dobře." Povzdychla jsem si.

„Jak to jde se zařizováním? Už máš něco nového?" zeptal se a já byla docela ráda za změnu tématu. Svoje obavy jsem vyjádřila, nemá cenu, abych to v sobě nějak více nechávala rozhořet. Mohla bych pak propadnout úplné panice a to nikdo nechceme.

„Ozvali se mi z jedné firmy, ale budou chtít doložit můj diplom." Přiznala jsem už s úsměvem. To mě tak trochu zachránilo. Myslím, že když na ambasádě uvidí, že mám dokonce jistou práci, budu mít větší šanci.

„Vážně? Ze které!" vykřikl překvapeně.

„Z SM." Odvětila jsem a on vykřikl znovu.

„Panebože, opravdu?!" na to jsem jen přikývla. Je to ironie. Zaučovala jsem se v BigHitu, a teď budu nejspíš pracovat u jejich rivala. Ale co nadělám, když mě tam nevzali.

„Jsi šikovná, jsem na tebe pyšný." A opravdu se tak i usmál. Jako by byl hrdý na mě. To mě hřálo u srdce. Ani má máma se tak na mě nikdy neusmála – nepočítám besídku ve školce. Tehdy na mě byla ještě jiná. Ale věci se změnily, já jsem dospělá a ona je odměřená. Proto nemám jediný důvod tady nadále zůstat.

Chvíli jsme ještě mluvili a já se pak už rozloučila. Měla jsem v sobě dva prášky na spaní, ale i tak jsem byla vzhůru až do půlnoci a přemýšlela nad vším, co mě ještě čeká. A že to nebude snadná cesta.

Druhý den jsem byla vzhůru ještě před budíkem – nervy začaly pracovat a prášek odezněl. Máma byla taky vzhůru a vzala mě na nádraží. Popřála mi pak i štěstí, za což jsem byla ráda a já se vydala na svou cestu. Ve škole bylo prázdno – je zápočtový týden a studenti sem chodí jen zápočty, takže je tu klid. V našem patře, které bylo uzavřeno pro ostatní, protože se tu konaly státnice, už sedělo několik spolužáků. Většina z nich se snažila do sebe dostat nějaké vědomosti na poslední chvíli, ale nejspíš sami tušili, že je to už zbytečné.

Posadila jsem se na židli a v duchu se pomodlila. Vše bude dobré. Musí. Byla jsem na řadě až mezi posledními a mé nervy už začaly vrcholit. V Koreji byla noc, ale i tak jsem si s JungKookem napsala pár sms. Napsal mi i Jin a za všechny mi znovu přál štěstí. Bylo moc milé, jak na mě mysleli. Skoro, jakoby to prožívali se mnou.

Pak jsem šla na potítko. Číslo otázek mi vůbec nenapovědělo, jestli je to dobré a přiznám se, že když jsem si přečetla, na co se mě vlastně ptají, měla jsem v hlavě na chvíli úplné nic. Pak se mi ale začalo trochu rozednívat a postupně jsem zaplnila i papír, který mi měl sloužit jako podklad.

Co jsem říkala před komisí, si nepamatuji. Byla jsem tak nervózní a všechno jsem to chrlila tak nějak automaticky. U otázek, které mi pak pokládali, jsem se slušně zapotila. Ale pak, najednou jsem stála před třídou a všechno bylo pryč. Ty šílené nervy a kámen ze srdce. Mám to za sebou. Odpromovala jsem. Ukončila jsem ty tři roky na vysoké.

Jedna etapa pro mě skončila, ale otázkou pořád zůstává, jaká bude ta další. A hlavně, kde bude ta další?

S těma zkouškama mi to připomíná, že bych taky měla zalehnout do knih a nevylézt z nich, dokud se něco nenaučím :D