Straight into heart [JungKook]

57. kapitola

„Nikdy!"

„Bezva!"

„Kdy?!" ozvalo se najednou.

„To nevím, asi až budete mít čas a oni taky." Odvětila jsem klidně, otevírajíc pusu. Čekala jsem, kdy se mi v ní objeví kuřecí kousek, ale ten nikde. Otočila jsem se napravo a nechápavě se podívala na JungKooka.

„Tak co je s tím jídlem? Mám hlad." Pobídla jsem ho, ale on jen zavrtěl hlavou.

„Nechci k nim jít a grilovat." Řekl místo toho a já protočila očima.

„Proč ne? Může to být sranda." Oponoval Taehyung.

„Jo, proč ne? Ty proti nim něco máš?" nechápal Jin. Všichni se tím zdáli být nadšení, až na něj. Taky se snažím pochopit proč, ale asi zbytečně. To je prostě on a jeho myšlenkové pochody. Některé z nich prostě nepochopím.

„Ne, já nevím, vážně tam musíme?" nabral hůlkami maso a strčil mi ho do pusy. Konečně. Už jsem to jídlo hypnotizovala pohledem.

„Dej jim šanci, bude to legrace, a když ne, víckrát k nim nepůjdeme." Řekl Namjoon konečně. To bylo rozumné. Jasně, že když si takto rozumět nebudou, další sraz nebude.

„Půjdeš taky, Natasho?" zeptal se Yoongi a já se k němu překvapeně otočila.

„Jasně, že půjde, vždyť to domlouvá." Dal mi Tae ruku kolem ramen a já se málem zadusila kouskem masa.

„Já nevím, moc se mi nechce, budu tam jediná holka. Tady sice taky jsem, ale teď ještě nejste v tak velké přesile." Uchichtla jsem se. Je divné, jak se vše otočilo. Dřív jsem měla kamarády výhradně mezi holkama. Tady mám spíš kluky. Ale je to myslím hlavně kvůli JungKookovi a jeho skupině. Kdyby žádnou neměl, mám jenom holky z bývalé práce, Louis a holky ze stávající práce.

Jenže tím, že jsem tu trávila dost času, trávila jsem ho vlastně i s nimi. Nějak jsem si ale zvykla a nepřijde mi to tak zvláštní, jako dřív. To jsem se mezi tolika kluky cítila vážně divně.

„Vezmi Louis." Řekl Hoesok, na což jsem překvapeně vyvalila oči.

„Jasně, nebo někoho z práce. Nebudeš alespoň sama." Přitakal Jimin. Budu nad tím uvažovat. Mohla bych poprosit někoho z práce, kdo se s Exo taky zná. Pak by to nebylo tak divné.

*

„Jsem ráda, že jsi šla." Usmála jsem se na Juri. Z SM nikdo nemohl, tak jsem oslovila Juri a So Young. Juri dorazila před můj apartmán a za chvíli i So Young.

„Jsem vážně zvědavá. A taky mám hlad." Řekla Juri.

„Taky jsem zvědavá, snad to nebude žádná hrůza. Kluky znáte, ty druhé poznáte. Jsou celkem normální, jen co je pravda." Šli jsme po chodníku, až jsme došli k mému autu.

Nemám ho dlouho, ale po příjezdu do Soulu jsem si nemohla zvyknout zase využívat hromadnou dopravu. V Americe jsem si zvykla na pohodlí a využívání mámina auta. S mým platem jsem si auto přirozeně dovolit nemohla. Alespoň ne takové, jaké mám teď. Taky to byl dárek. Pěkně drahý dárek, který jsem chtěla vrátit zpět tomu, kdo mi ho dal, ale bylo to nemožné, protože oni se tu prostě zjevili a najednou auto stálo před mým a Louis apartmánem.

„Oh, v tomhle jezdíš? Ještě jsem to neviděla." So Young se zdála uchvácená. Nedivím se, já taky poprvé byla. Byl to červený Range Rover Evoque. Americké auto, dovezené přímo z Ameriky. Velké, bytelné a bezpečné. Pořád jsem při jízdě v něm trochu naštvaná, že mi koupili něco tak drahého. Já vím, že oni na to mají, ale přijde mi hloupé přijímat takové dárky. Tak drahé dárky.