Straight into heart [JungKook]

45. kapitola

JungKook's pov

Bylo asi něco po jedenácté, když jsem se znovu probudil. Spánek stál celkem za nic, když jsem se několikrát do rána vzbudil, ale naštěstí jsem nebyl moc unavený. Natasha měla ještě půlnoc a Taehyung s Jinem v posteli už neleželi.

Jediný, kdo byl ještě v pokoji, byl Namjoon, ale i ten už vstával. Zamával mi, což jsem mu oplatil a opatrně se vyprostil z Natashina objetí. Zůstal bych ještě ležet, ale byl to hlad, co mě táhl z postele.

„Necháme ji ještě spát." Zašeptal jsem a vylezl druhou stranou postele. Namjoon mi přikývl a oba jsme za sebou zavřeli dveře pokoje.

V kuchyňce jsem pozdravil ostatní hyungy, kteří skoro všichni něco jedli a sám se šel najíst.

„Natasha spí?" zeptal se Jin, na což jsem jen přikývl a posadil se i s jídlem k malému stolu.

„Je to hrozná spáčka." Komentoval to se smíchem.

„Souhlasím, občas je vážně nadlidský úkol ji probudit. Myslím, že někdy by ani nevstala, kdyby její babička nepřišla a neřekla, že už je snídaně." Je pravda, že hodněkrát jsem vzhůru o dost dřív než ona. Nevadí mi to ale, prostě s ní jen ležím, a jakmile usoudím, že už je dost pozdě, začnu ji budit.

„To k vám jen tak chodí do pokoje?" podivil se.

„Ne, vždy dlouho klepe, aby se ujistila, že nás to vzbudí, já jsem ale většinou vždy vzbuzený." Zasměju se.

Hyungové sledovali ranní zprávy, i když si nejsem jistý, jestli tomu rozuměli a u toho snídali. Jediný Jin seděl tady se mnou u stolu. Rozhlédl jsem se po místnosti a zavrtěl hlavou nad tím nepořádkem. Jsou tu jen dva dny a už stihli udělat tohle.

„Kookie, ona vážně uvažuje, že se vrátí?" Jin upoutal zpátky mou pozornost. Zapil jsem sousto čajem a polkl, abych mohl odpovědět.

„Řekla, že je tu ta možnost. Nechci si dělat naděje, ale tak nějak doufám, že si i ona uvědomila, že konec není řešení." Pokýval jsem hlavou.

„A co se změnilo? Vždyť jsi říkal, že je tak zatvrzelá, že chce zůstat žít tady, proč změnila názor." Nechápal. Docela jsem tomu rozuměl, já sám byl z toho všeho překvapený. Vypadala opravdu přesvědčeně, když jsme se loučili. Myslím, že ji za tu dobu, co jsme spolu, dobře znám. A jestli je tu jedna vlastnost, co ji vystihuje, tak pak je to tvrdohlavost. Když si něco umanula, hodně špatně se toho vzdávala, nebo nedej bože aby přiznala, že na něco změnila názor. Mně to nevadí, lidé mění názory, ale u ní to bylo něco, jako zásada. Jednou se pro něco rozhodnu a prostě to tak musí zůstat.

„Myslím, že její máma je ten problém." Zauvažoval jsem.

„Její máma byla ten hlavní důvod, proč se chtěla vrátit. Krom prarodičů je to její jediná rodina. Jenže ona si teď prý našla přítele a je na ni nějaká zlá. Donutila ji odejít z Kansasu, kde měla všechny své přátele. Řekla mi, že ji tu už nic nedrží." Pokrčil jsem rameny. Asi bych jí to nikdy narovinu neřekl, ale možná je tenhle sled událostí pro nás dobrý. Nebo alespoň pro mě, protože ona se teď možná vrátí.

„To je smutné, její máma je dost přísná, co jsem od ní slyšel." Na to jsem už neměl co říct. Stačil mi jediný rozhovor s její mámou přes počítač a vím, že na živo bych ji poznat nechtěl.

„Jak je to teď mezi vámi?" dobře, už jsem si začínal připadat trochu jako u výslechu. Neměl jsem moc náladu o tom mluvit, ale po druhé straně, Jin je tu vždy pro mě. Můžu být rád, že mě bere tak vážně a můžu se mu svěřit. S nikým jiným o tom nemluvím.