Straight into heart [JungKook]

3. kapitola

Už bylo před Vánoci. Hrozně jsem si přála, abych mohla jet domů a strávit je s rodinou, ale tady nic takového nemají. Slaví sice Ježíšovy narozeniny, ale je to pouze jeden den a to je 25. Prosince. Bylo mi smutno, že kolem tohoto data je několik akcí, kde musím být nápomocná týmu, takže udělat si menší dovolenou nešlo. Rozhodla jsem se ale netrápit se tím. Musím si užít čas strávený tady v tomhle městě a státě, nejspíš se sem už nevrátím a Vánoce i Nový rok budu příště slavit doma s rodinou.

Už to byly čtyři měsíce, co jsem tady. I když jsem měla občas perné chvilky, jsem ráda, že jsem to zvládla a myslím, že se začínám s touhle kulturou sžívat. Taky jsem začala chodit do intenzivních kurzů korejštiny a znalost tohoto jazyka prohloubilo i to, že ji vlastně slyším všude kolem sebe. Občas mě to nutí usmívat se, když poslouchám, jak mezi sebou mluvím a občas zaslechnu něco, čemu rozumím. Jsem schopná říct nějaké věty, moje slovní zásoba je omezená, ale jsem pyšná na sebe, co všechno jsem se už naučila. I v práci mi řekli, že dělám pokroky a občas se semnou snaží konverzovat v korejštině.

Jejich angličtina se taky velmi zlepšila, ale co se divím. Angličtina se zdá být opravdu jednoduchá oproti korejskému jazyku. Nevím teda, jak to vidí oni, ale na střední škole jsem se učila španělsky a to mi taky přišlo o dost jednodušší než tohle.

Jediné, na co jsem se snažila nemyslet, bylo, jak byl ke mně JungKook zlý. Dobře, nemůžu říct, že zlý jako zlý, ale šlo na něm poznat, že mu prostě vadím a já vážně nevěděla proč. Snažila jsem se na tohle téma mluvit ještě s Jinem, ale ten tvrdil, že nic neví, že vše ví V a ten zásadně neprozrazuje ničí tajemství. Nevím, o co šlo, ale rozhodla jsem se s tím smířit. Nicméně, je to jeho problém, já s ním žádný problém nemám.

Za ten čas, co jsem tady, jsem se hodně scházela s Louis. Byla perfektní. Ukázala mi spousty krásných míst. Mimo typické památky v Soulu jsem se vydala i mimo město. Díky focení pro nějaký magazín jsem viděla přírodu a skalní jeskyně Seokguram se sochou budhy a jeho strážců. Bylo to nádherné. Louis mě povodila také po velmi užitečných místech. Vzala mě na nákupy, do kaváren, které jsou v jejím top žebříčku. Všechno tohle se mi určitě bude hodit.

Snažila jsem se vše brát pozitivně, ale čím více se blížilo 25. prosince, byla jsem smutnější.

„Co se děje Noona," Jimin se posadil vedle mě na sedačku. Jae mezitím mluvil s ostatními a domlouvali se na choreografii k vystoupení, které bude přesně 24. prosince večer.

„To nestojí za řeč." Odvětila jsem s mávnutím ruky a promnula si oči. Už bylo sedm večer a já byla po celém dnu unavená. Buď jsem je natáčela, nebo nosila jídlo, pití, pomáhala s přepisováním formuláře – jo s formulářem. Znak neumím ještě ani jeden, ale snad podle toho, jak jsem to přepsala, to poznají.

„Asi jo, když se trápíš." Položil opatrně svou ruku na mou, kterou jsem měla na kolenu. Všimla jsem si, že tady se nikdo netrápí tím, jak jsou lidé k sobě kontaktní. Kdyby se mě takhle dotkl jiný kluk, myslela bych si, že se mnou flirtuje, ale u nich si nic takového nemyslím. Dělají to tak i mezi sebou a já zjišťuju, že čím víc jsem osamělá a stýská se mi, tím více je mi to příjemné.

„Jimine." Zvedla jsem hlavu a prohlédla si ho tak, jak sedí vedle mě. V upoceném tričku a krátkých šortkách. Pozvedl koutky, když jsem ho oslovila a čekal, co mu řeknu.

„Hrozně se mi stýská." Přiznala jsem a můj hlas zněl plačtivě. Nebudu plakat, nejsem žádná suška a není to tak dávno, co jsem si volala s mámou. Jenže ona je pořád vytížená a nemá tolik času na skype.

„Ale né." Zavrtěl hlavou. Jeho ruce obalily můj pas a přitáhly si mě k němu do obětí. V první sekundě to bylo trochu divné, ale to hned pominulo. Hlavu jsem si opřela o jeho rameno, které bylo horké, a taky ho objala.