Straight into heart [JungKook]

36. kapitola

Myslela jsem, že budu mít problém usnout, ale jelikož jsem ráno měla spoustu aktivit pro zařizování štědrého dne, byla jsem docela unavená. Usnula jsem proto docela brzy po telefonátu i po rozhovoru s dědou. Štědrý den byl už pozítří a mně přijde, že teprve teď jsem se dokázala oprostit od všeho a začít si to užívat.

Taky mě hřál pocit, že Vánoce nejspíš strávím s JungKookem, kterého jsem neviděla přesně 114 dní. Jsem asi blázen, ale opravdu to dokážu spočítat. Celé září, říjen, listopad a větší část prosince.

„Ty jen kveteš." Okomentovala to babička, když jsme na druhý den dodělávaly cukroví.

„Včera volala tomu svému milému a prý říkal, že přijede." Řekl děda mezi řečí, co si olizoval prsty od těsta.

„Dědo!" okřikla jsem ho. Jednak kvůli tomu, že to hned napráskal, a pak taky za ujídání těsta, které jsme s babičkou pracně připravily na pečení.

„Vážně? Takže ho tu můžeme očekávat?" zeptala se babi.

„Já... doufám, že to nevadí. Ani jsem se nezeptala." Trochu jsem se zastyděla. Hned jsem počítala, že s tím budou souhlasit, přitom by klidně mohli být proti.

„Určitě je to v pořádku. Alespoň ty Vánoce budou o něco veselejší, když tvá máma se svým milým Tobiasem jeli raději do Aspenu, než aby trávila Vánoce s rodinou." To poslední zavrčela. Pravda ale je, že mně to moc nevadí. V Santa Monice jsem se dusila. Je mi dvacet a moje máma stejně kontroluje můj prospěch ve škole. Měla mě pod drobnohledem. Co dělám, kam jdu, s kým jdu. Do toho Tobias, který mi nebyl už vůbec sympatický. Nerozumím, proč s ním máma je. Kdyby byl bohatý, dobře, byly by to peníze. Jenže ono to vypadá, že ona si ve svém věku musí něco dokazovat. Asi ji drží přes ten sex, nebo vážně nevím. Rozhodně to ale není ona, kdo z něj tahá peníze. Je to tentokrát naopak.

„Je to jejich volba." Utrousila jsem a mezitím vykrajovala různé ornamenty z těsta. Vážně jsme byly ve skluzu, ale je to hlavně moje vina. Neměla jsem na nic náladu a ona to sama chudák nezvládala. Taky jsem letos přiletěla později, než minulý rok.

„Vymění toho burana za vlastní dceru, to je otřesné." Pořád si mlela svoje. Nebudu jí to vymlouvat. Jsem ráda, že jsme tu jen v sestavě, která je a veselejší to bude, až přiletí poslední osoba.

„Už víš, kdy přiletí?" změnila téma a dala první várku do trouby.

„Ještě ne, říkal, že mi napíše nebo zavolá. Nicméně, let jen do Los Angeles trvá asi jedenáct hodin. Tam bude určitě muset přestoupit, a pak jsou to letecky ještě čtyři hodiny."

Těsta už moc nezbývalo, vykrájela jsem, co se dalo a vše se dalo péct. Utřela jsem si ruce od mouky a zkontrolovala svůj telefon. Blikal zeleně, takže mám buď nějakou aktualizaci nebo zprávu či hovor.

A zpráva!

„Plánovaný příjezd v 6:35 tvého času. Těším se."

Zítra ráno je tady. To je ještě 15 hodin a zase se uvidíme.

„Přiletí zítra, pojedu ho vyzvednou, půjčíš mi auto, dědo?" otočila jsem se na ně a přistihla je, jak mě sledují. Nechápavě jsem pozdvihla obočí, co to jako má znamenat.

„Poprvé tě vidíme takovou, musíme si užít první lásku naší vnučky." Řekla babi a já se zakabonila. Doufám, že jim JungKook nebude pořádně rozumět, to mě před ním alespoň neztrapní.

„Auto ti půjčím, ale nechej ho raději řídit, provoz je moc vysoký na holku." Řekl děda a já se začala smát.

„Zvládnu to, JungKook nemá řidičák." Přešla jsem zpět ke kuchyňské lince s úmyslem si natočit vodu z kohoutku. Z toho všeho pečení mi vyprahlo.