Little. [EreRi CZ A/B/O ] ☑

Jedna velká chyba

Horko. Proboha, je mi horko. A to mam pocit, že na dnešek hlásili zataženo a déšť. Opět to krásně vyšlo jako vždycky, proto tu teď ležím v posteli pod dekou a chcípám vedrem. Nebo že by se mi povedlo nastydnout? Jenomže nikde jsem snad nebyl. Že bych měl horečku? To je přece blbost, už sakra dlouho jsem nebyl nemocnej, dávam si na svůj vlastní stav bacha. Pro omegu je i jenom debilní rýma něco na úrovni zápalu plic. Hned, jakmile je venku míň jak 15°C, tak už nerad vystrkuju nos z baráku, a když už, tak na sebe nabalim všechno teplý oblečení, který mi přijde při přehrabování se ve skříni pod ruku.

Vysloveně jsem cejtil kapičky vlastního potu, jak mi sklouzávají po těle. Vyrojily se mi vždycky na čele a odtud opisovaly tu stejnou cestu. Z čela pomalu na kořen nosu, z kořene nosu potom po úplně celym nosu, pak překáply až na mezeru mezi nosem a rtama, a nakonec jsem svůj vlastní pot ochutnal, když mi zcestoval až dolů z horního rtu, a skončil v polootevřených ústech. Když už je řeč o ústech, tak co jsem včera sakra jed' nebo pil? Takhle hnusně vyschlou pusu jsem už nějakej ten pátek fakticky neměl. I když jsem neměl ani sil, abych jazyk povystrčil a následným přejetím po horním nebo dolním rtu zjistil jejich stav, tak mi stačilo, že jsem to cejtil.

Pootevření a přivření pusy si vyžadovalo daleko větší námahu jak normálně. A to nejen proto, že jsem měl ustavičnej pocit, jako kdyby mi někdo dal před držku fén, ale především proto, že mě šíleně bolela čelist. A ani za boha mě nenapadalo, z čeho. Celej den jsem proseděl na gauči pod dekou v županu, a jedinej pohyb pusou, kterej jsem vykonával, bylo buď nadávání Hange, nebo jedení pudingu. Tak kde bych moh'... dělat něco, z čeho by mě pak bolela pusa? Přece jsem nevytáhnul paty přes práh, tak jak jsem si slíbil..., ne?

Pomalu ale jistě jsem začínal zjišťovat, že odpověď na tuhle nevyřčenou otázku je "ne". Když jsem se pokusil nějak trošku přetočit v posteli, tak jsem podle materiálu prostěradla a zašustění oblečení, který jsem evidentně ještě měl na nohou, zjistil, že ne jenom, že se nenecházím ve svojí  posteli, ale že se ve skutečnosti nenacházim vůbec v nějaký posteli. Srdce se mi na moment zastavilo.

Bylo tu hned několik otázek: Kde to, kurva, jsem? Proč na sobě mam, sakra, džíny? Proč mi je takovýdle nechutný horko? Proč mě, sakra, pro všechno na světě bolí pusa? Proč v ní mam, jak na Sahaře? Co jsem včera sakra dělal? Jed'? Pil? Něco mi řikalo, že na všechny z nich si odpovím jen tím, že otevřu oči a rozhlídnu se kolem sebe. Což by asi normálně nebyl ani až tak těžkej úkol. Jenomže k bolesti pusy se přidala i doslovná bolest víček. Jo... Jo, přesně tak, taky nevím, jak je to možný, ale bolely mě byť jen pokusy o rozlepení očí. Do hajzlu, co se včera, sakra, dělo?

Tahle otázka mne nakonec dostatečně motivovala k tomu, abych dokázal pootevřít alespoň jedno oko na takovou miniaturní škvírku, kterou jsem beztak nemoh' nic vidět. A ve chvíli, kdy mi do ní přímo namířilo prudký sluneční světlo, tak jsem si rychle připomněl, proč jsem oči doteďka vůbec neotevíral. Čímž se nám tu objevuje další otázka: Proč jsem takhle citlivej na světlo? Ovšem, i když jsem v tu chvíli neviděl prakticky nic, ať už to bylo kvůli ospalkům, které mi slepovaly oči anebo kvůli bůhvíčemu jinému, co mi je slepovalo, tak jsem si všiml něčeho, co by se v mym pokoji rozhodně nenacházelo; naproti mě byl bar.

Tenhle šok jako kdyby mi odňal všechno závaží z víček pryč. Náhle jsem měl plně otevřené oči. I když jsem pořád ležel na břiše, a moje vize tak byla značně omezená, tak jsem jasně viděl, že tohle neni můj pokoj. Tohle neni ani Hange pokoj. Tohle neni ani vůbec náš byt. Přesně naproti mě byl bar, ale ještě ho něco krylo. Jako kdyby se nacházel za nějakou... oponou? Záclonkou? Takovou lehce fialovou, ale – sakra, čert vem, jakou má ta debilní záclonka barvu!Jde o to, že kurva nevím, kde jsem!