Little. [EreRi CZ A/B/O ] ☑

Rozkoš a pláč se slily vjedno

Abych Vás ušetřil zbytečnejch keců, tak to prostě zkrátim na prohlášení, že ve výsledku jsem Petře všechno vyklopil. I když to pravděpodobně ani nebylo nutný, protože to sama už dávno věděla. Troufal bych si říct, že klidně od první chvíle, co mě viděla, když jsem v neděli nakráčel do práce. Nebo když se prostě otevřely dveře od výtahu mezitím, co jsem se snažil podpírat o stěnu s číselníkem poschodí.

Neobešlo se to samozřejmě bez přehrávání. Nevim, jakej stav se mě to ke konci hodinovýho pobytu na pohotovosti vlastně zmocnil, ale něco podobnýho jsem si jenom s těží vybavoval z minulejch dob. Jasně... měl jsem... strach, když jsem zjistil, že jsem v tom a svym způsobem jsem ho měl, i když se naše oči s Erenem poprvé, poprvé za střízliva, setkaly. Ale v ten moment, kdy se mě Petra marně pokoušela držet na nohou u spadlýho věšáku na skříni, jsem... já nevim, cejtil snad až chtíč. Chtíč vůči... a tam se moje myšlenky utínaly. Nedařilo se mi vyslovit ani vymyslet vůči čemu, komu. Vím jen to, že jsem potom na Petře visel snad celej večer, a že jsem jí její fajnový firemní sako na rameni zamazal různejma čirejma tekutinama z nosu a očí.

Už jsem zmiňoval, že Petra je taky omega. Dámská omega, což není až tak neobvyklá kombinace, ale i tak jich člověk během dne nepotká zrovna stovky. Jenom při pohledu na ni bych odhad', že nějaký vztahy musela mít za sebou, protože to byla krásná ženská. Neptal jsem se na detaily, ale už jsem řikal, že měla zvláštní schopnost zničit profesní bariéru, a tak jsem jejímu klidnýmu hlasu, ať se mi rozhodla svěřit s čimkoliv, naslouchal a i si leccos zapamatoval. Napadalo mě přitom, jestli má taky někoho, na koho není schopná zapomenout?

Z části i kvůli tomu jsem před chvíli rozjímal, jak snadno se dá na něco zapomenout, a jestli jsou věci, na který se zapomenout nedá. Ne, že by pro mě Petřiná historie byla tak ukrutně nezajímavá a nežádaná, že bych ji musel mermomocí vypudit z hlavy.

Hádám, že vám asi došlo, opět pokud nejste dementní, kolem koho se tyhle moje myšlenky točily. Kolem koho a kolem čeho.

Bylo to víc než tři měsíce, co jsme se s Erenem viděli naposledy. Nechtělo se mi to ani považovat za "vidění se", protože jsem se před nim rozbulel a on celou dobu dělal, že mě nevidí, a počet kolikrát se mi podíval aspoň na zlomek vteřiny do očí, nebo aspoň kurva na mě, by se dal vyčíslit na prstech jedný ruky. Moc dobře jsem to věděl. A i jsem se po době přemejšlení tady na týdle posteli během měsíců dovtípil k tomu, že se fakticky zachoval jako pěkná svině, když předstíral, že si na mě nevzpomíná a následně zdrh'. Věděl jsem to. Ale i přesto jsem ho nedokázal vymazat z hlavy. Nedokázal jsem na něj přestat myslet. 

Prvních pár dní, co jsem z nemocnice odešel, se mi zvedal žaludek a otevírala kudla v kapse, jen jsem si vybavil jeho jméno. Měl jsem chuť mu tu kudlu vrazit do srdce nebo třeba i do jinejch míst, který by mu už zabránily udělat někomu dalšímu to, co udělal mně. Ale to rychlo opadlo. Daleko rychlejc', než jsem považoval za optimální, vzhledem k původní brutalitě představ. Přesně od tý doby mi ten malej parchant sužoval každou myšlenku.

Tolikrát jsem si vybavil naši první noc, kterou jsem furt měl zastřenou alkoholem. První noc zní krásně Julio-Esmeraldovsky přeslazeně, když to byla vlastně jenom první šukačka. Ale... tolikrát... tolikrát jsem si nedokázal pomoc a musel jsem při těch myšlenkách vklouznout rukou pod pas kalhot. Tolikrát jsem si s chvěním v páteři, prohnutím v zádech a uvolněním uzlu touhy v podbřišku skousával spodní ret, abych v sobě zadržel to jeho zpropadený jméno.

Každou ranní nevolnost jsem ho v duchu i nahlas proklínal a posílal všude, kam se jenom poslat dá. A i tak se mi paže chvěly touhou pocítit na kůži dotek polštářků jeho prstů. Cítit pohlazení po zádech, váhu dlaně na hřbetu ruky, která se proti vší logice snažila v prstech sevřít kachličky na podlaze koupelny.