Little. [EreRi CZ A/B/O ] ☑

Ale... emocionální hodnota!

„Tys vyhodil Leviho z práce?!"

Jednu věc musím uznat – sebekontrola nebyla možná moje nejsilnější stránka. Možná, že nebyla nejsilnější, ale i tak byla alespoň nějaká. I tak jsem dokázala rozpoznat, jaký chování si situace žádá, a že jsem ho jen nebyla schopná dodržet, protože mi zkrátka přišlo, že by se k tomu-onomu dalo přistoupit i jinak, to už je věc druhá.

Kdybych si teda měla vybavit chvíli, kdy jsem byla alespoň z poloviny tak extrémně vytočená a mimo asi jakoukoliv kontrolu, tak bych v paměti zapátrala několik měsíců zpátky, když mi Levi tady v tý stejný budově naříkal, že nikdy otěhotnět nechtěl, a že je to celý jeho chyba, ačkoliv to je naprosto fyzicky nemožný... abych se tu úplně nevracela k minulosti, tak to radši ustřihnu hned tady. Většina z Vás určitě ví, jak to tehdy dopadlo.

Před nějakým tím půlrokem a kus jsme se teda mačkali v jedný záchodový kabince a já se snažila, co jsem mohla, abych mu jakýmkoliv způsobem dokázala vrýt do tý jeho hlavy, která byla natvrdlejší, než se na první dobrou zdála, že něco takovýho je blbost, a že pokud by z toho měl vůbec někoho obviňovat, tak by to musel bejt ten, kterej mu to dítě udělal, ... což už zase trochu odbočuju. Ale prostě chci říct, že tehdy jsme možná byli sami dva mezi čtyřma stěnama, co se nás snažily zardousit tím, jak se k nám ze začátku přibližovaly a jenom umocňovaly dojem, že není úniku, i když jsme se někam logicky schovat museli, a hlavně i tak jsme nakonec dokázali oba dva vyjít s hlavou jakžtakž vzpřímenou, i když jsem si o něj od tý chvíli nepřestala dělat ještě větší starosti, než jsem si dělávala předtím.

Teď jsem tu stála s hlavou víc než vzpřímenou, v prostorné místnosti Erwinovy kanceláře, která byla ještě o něco větší než ta moje, a přesto jsem měla pocit, že se udusím mnohem víc, než když jsme se s Levim klaustrofobicky krčili na těch záchodech.

Krev se mi vysloveně vařila v žilách a asi i proto jsem měla pocit, že mi pára z ní úplně zastínila mozek. Vešla jsem sem logicky se záměrem, že si moje slova za rámeček nedá, ale i tak jsem se aspoň trošku snažila, než jsem otevřela pusu, neřvat, aby to neslyšeli všichni, kdo kolem jeho kanclu projdou. Ale, jak už jsem naznačila, s prvním slovem, co mi vyjelo z pusy, což je první slovo tý věty výš, protože jsem se svýho přítele a šéfa ani neobtěžovala pozdravit, šel veškerej nějakej záměr o klidný jednání, spíš ne-až-tak-neklidný jednání, do pryč.

Ale! To pořád tak trochu předbíhám událostem. Aby se tahle skutečnost mohla stát naší přítomností, tak je třeba vrátit se... vlastně ani ne jeden den zpátky, kdy to všechno teprve začalo, a kdy jsem ještě neměla tušení, že o několik hodin později tu budu takhle stát, snažit se nerozkopat mu stůl a obličej a zoufale si zachovat alespoň to poslední pozitivní ze všeho, co jsem k němu momentálně cítila.

27. října, odpoledne, včerejšek

„Výborně! Takže myslíte, že by všechno šlo uvést do provozu během následujícího měsíce? ...Dvou? Perfektní! Perfektní, ještě Vám přepošlu ty dokumenty, o kterých jsme na meetingu mluvili. Teda jakmile se mi podaří dostat domů, už tady čekám snad hodinu na kuf—ah! Už mi tamhle jede! Teda, promiňte, to je pro Vás asi zbytečná informace, ale berte to takhle, teď budu doma cobydup. Určitě, nechci Vás zdržovat. S Vámi je vždycky radost spolupracovat, Dino! Auf Wiedersehen!"

Jak jsem náš hovor zatípla, tak jsem měla co dělat, abych hned teď a tady vprostřed letiště nevyrazila vítězně pěst do vzduchu, ale zvládla jsem jen s přivřenýma očima, úsměvem a mobilem přitisknutým na hrudníku nasát vzduch do plic, než jsem se s kufrem na kolečkách v jedné ruce rozešla vstříc příletové hale.