Little. [EreRi CZ A/B/O ] ☑

Totálně zničenej

Nikdy jsem nebyl ten typ, co by si potřeboval vylejvat srdíčko ostatním. Těžko popřu, že jsem si ho občas nevylejval jen tak sám pro sebe, protože můj slzama nasáklej polštář by byl jasnej proti důkaz, stejně tak jako spotřebování devadesáti balíčků kapesníku na jeden tejden a nebo ještě líp na jeden den v případě, že si na mym těle vybíral heat svojí daň. To ovšem nic neměnilo na faktu, že potřebu svěřovat se ostatním se svejma problémama jsem nikdy neměl. Pravda, můj mozek se mě občas snažil přesvědčit o tom, že vinný jsou všichni kolem mě, a jenom já jsem svatej, ale obecně vzato jsem svůj mozek moc neposlouchal, a v tomhle případě to nebyla výjimka. Kdesi v hlavě se mi vždycky utvořil takovej tmavej mrak ze všech hnusnejch pocitů, který terorizovali mý myšlenky a pokusy o normální přemýšlení, a ten se zvětšoval a zvětšoval a zvětšoval. Jenomže nikdy se nezvětšil tak, abych musel ostatní varovat před bouřkou.

Vždycky jsem skousnul zuby a nějak jsem si to přežil sám. Když se mi něco nepovedlo – to se prostě semtam stane. Když jsem se snažil, a něco se posralo – jasně, už jsem se naučil, že snažit se bez výsledku je leda tak na dvě zasraný věci. I když jsem jako malej spadnul na držku, tak jsem z toho nedělal kdovíjaký divadlo. Nevim, jestli jsem divnej, ale přijde mi jaksi svym způsobem sobecký hulákat a řvát pokaždý, když se mi něco nelíbí. Teď mě nechápejte špatně, kdyby se mi nelíbilo něco, co mi dělá někdo jinej, tak pochopitelně, že tomu člověku jednu fláknu přes hubu a odkráčim pryč. Mluvim o svejch problémech. O těch černejch mracích, který se prostě vezmou odnikud. Mý starosti – moje starost. Dobře, uznávám, že v tomhle slovním spojení to zní dost debilně, ale tak jinak.

Vemte si třeba situaci, kdybyste měli totální sračku nebo zácpu někde na veřejnosti. Zdrhnete sice do prvních dveří na hajzl, ale neplácnete sebou na mísu tak, aby to všichni kolem slyšeli a u následujícího vyprazdňování vlastních střev nebudete řvát na celý kolo, jak je to děsně nepříjemný. A proč? No protože by vám logicky bylo trapně. Respektive byste se styděli. Když si to tak nějak vezmem' kolem a kolem, tak tohle je přece taky popírání vlastních pocitů, ne? Tlačí Vás hovno ve střevech, ale nebudete to vyřvávat na celý okolí. Čím se tohle nakonec liší od toho, když se Vám chce brečet? Když Vás tlačí vlastní svědomí a vlastní myšlenky? Je přece jedno, co mě kde tlačí, z čeho se necejtim úplně dobře. Jednim nebo druhym na sebe odhalujeme slabinu, kterou proti nám může kdokoliv, kdykoliv využít. 

Ano, a jsme zase u toho. Už jste asi čekali, že to přijde. Zase Vám navykládám tunu vlastních pravidel, který nejsem schopnej dodržovat. Zase. Protože se od minule se nic nezměnilo. Když nad tim přemejšlim tak vždycky se dostanu s myšlenkama aspoň o trošku dál. Jo, dál - do takovýho "dál", ze kterýho je mi víc a víc na blití. Kde vůbec pramení vznik celý týhle zkurveniny, co se mi musela stát? Kdybych do toho zpropadenýho klubu nechtěl jít, tak bych tam prostě nešel. Sice jsem omega, ale to neznamená, že bych se nedokázal ubránit svojí spolubydlící. V pohodě jsem se jí moh' vymotat ze sevření a zkopat ji do uličky za to, že si vůbec dovoluje mě rušit při sledování seriálů. Moh' jsem. Ale neudělal jsem to. Jak pak můžu vinit Hange? Jak pak můžu poslouchat tu malou část v mozku, které se snaží svíst vinu na ostatní?

A sakra! Proč tam ta část vůbec je? To jsem až takovej nechutnej sobec, že prostě potřebuju na někoho házet svý vlastní chyby? Všechno, co jsem kdy udělal, co dělám, a i co kdy udělám, je čistě a jenom na mojí vlastní zodpovědnost. Když jsem jezdil na kole bez chráničů, všechny následující jizvy a škrábance jsou moje vina. Není to vina mojí mámy, která mi nenandala helmu, vždycky jsem moh' jít a nandat si ji sám. Promarnění čtyř let svýho života na vejšce, abych se nakonec stal sekretářkou je taky jenom moje vina. A nakonec je moje vina i to, co se teď stalo. Nemůžu vinit mladýho kluka z toho, že si chtěl v klubu užít. Můžu vinit sebe jako třicetiletýho kreténa, kterej se nechal natlačit do úzkejch džín a košile, zlil se, a poslušně pak udělal všechno, co se mu řeklo. Není to jeho chyba, nevěděl, jak to dopadne. Takže jsem se v myšlenkách dostal zase o něco dál, protože ...