Little. [EreRi CZ A/B/O ] ☑

Skoro jako smaragdy

Ticho. Nic jiného jen ticho. Bezbarvé ticho. Prostor, který nijak nevypadá. Není ani černý ani bílý, není ani prázdný ani plný. Není ani dlouhý ani krátký, ani široký ani úzký, není nijak ohraničený, a současně nemůžu říct, že by pokračoval dál. Těžko říct, jestli se vůbec jedná o nějakou místnost. Nebo o nějaké samotné místo, které nutně nemusí být přímo místností. Jestli je vůbec hmatatelné. Můžu jít a sáhnout si na nějakou stěnu, která tenhle... stav uzavírá? Můžu si být jistý, že skutečně někde daleko není uzavřený? Ale pokud se nemůžu dostat dostatečně daleko, abych to ověřil, tak můžu říct, že nikde nekončí. Ne s jistotou, ale říct to můžu. Říct můžu vlastně všechno, když budu chtít. Není to poprvé, co jsem se na takovémhle "místě" nebo zkrátka v tomhle čemsi octl, a už kdysi jsem pro tenhle stav vymyslel označení; prázdnota.

Říkal jsem sice, že není ani prázdný ani plný, ale pokud nejsou v dohlednu žádné předměty nebo osoby, tak přeci můžu s klidem prohlásit, že se jedná o prázdnotu.  A myslim, že označení 'stav' není taky úplně od věci, i když v tomhle případě se asi přikláním víc k tomu "poetičtějšímu" označení, abych Vás dlouho nenapínal, říkejme tomu 'pocit'. Respektive vy si tomu řikejte, jak chcete, pro mě je to pocit. Pocit prázdna. Prázdna v hlavě? Prázdna v srdci? Fyzickýho prázdna? Jakože jsem něco měl, a teď mi to proteklo mezi prsty, a už mam zase holý ruce? Nebo, že jsem něco cejtil, a teď mi to někdo vyrazil z hlavy, a mam v mozku tak maximálně vymeteno? A vůbec, vztahuje se prázdno vyvolaný nějakym pocitem k srdci, nebo k mozku?

Hange mi vždycky řikala, že to, co člověk cejtí v hlavě a to, co cejtí v srdci, spolu nesouvisí. Obvykle jsem ji na to odsekával něco ve smyslu, co to kurva mele za ptákoviny, že snad můžu cejtit jenom jedno nebo druhý, ne? Ve vztazích jsem to tak měl vždycky. Buď jsem k partnerovi choval jistý sympatie, nebo si moh' dát zpátečku, a nepustil jsem si ho k sobě ani o centimetr blíž, než bylo třeba. Časem jsem se pocity naučil prostě popírat. Když jsem o nějakej neměl zájem, tak jsem ho vytěsnil z hlavy, a teprve teď mě napadá, jestli to bylo dost. Stačilo vyšoupnout to, co jsem cejtil, z hlavy? 

Pocity začínaly v hlavě, nebo v srdci? A ať začínaly, kde chtěly, tak kde končily? Kde se nakonec uchytily a tyranizovaly mě, až dokud to moje tělo nevzdalo? Kde bylo centrum všeho, čeho jsem se potřeboval zbavit a současně všeho toho, co nechtělo odejít? A chtěl jsem to vůbec nechat jít? Když se se mnou někdo rozešel, tak jsem si sice hrál na to, jak jsem schopnej mávnout rukou a posunout se dál, jenomže vážně jsem toho byl schopnej? Můžu říct, že jsem zvládal nedovolovat věcem, aby mě ovlivnily. A ne přímo věcem, ale událostem a pocitům. Vážně jsem o sobě moh' prohlásit, že tohle se mě nedotklo, když jsem potom strávil následujících několik dní zabalenej v dece na gauči s mísou pudingu v ruce?

Sem tam se mi v hlavě rozhostila tahleta prázdnota, která mě nutila myslet na takovýhle věci. Na věci, na který bych nejradši zapomněl, který bych si už nikdy nechtěl připomenout. Kdesi uvnitř mě zžírá točení mejch myšlenek kolem toho, že vlastně celou dobu sám sobě lžu, jenomže v tomhle rozpoložení to nejde zastavit. Nevidim nic. Neslyšim nic. Slyšim jenom vlastní myšlenky. Nevidim ani sám sebe. Nevidim ani, kde mam ruce, abych si moch zacpat uši, a pokusit se tak nemyslet na to, co se mi honí hlavou. Nesnášel jsem tenhle stav. Plně jsem si uvědomoval sám sebe, že někde jsem, že někde ležim, sedim, klečim, stojim, že prostě někde dejcham, ale nebyl jsem schopnej udělat se sebou ani ň. V tyhle chvíle vítězil mozek nad tělem.

A byl to vážně mozek? Vážně je můj blbej mozek takhle nechutně sentimentální? Možná, že jsem nevědomky v těhle stavech poskytoval prostor svýmu srdci. Tch, znim jak nějaká zoufalá puberťačka. Normálně jsem se takhle nevnímal. Byl jsem zastáncem myšlenky, že srdce mám v hrudi jenom proto, aby tlouklo a drželo mě při životě, ne, že bych se ho o to prosil, ale holt tak fungovalo. Zdroj pocitů a myšlenek a nějakejch obecnejch citů vůči někomu jsem viděl spíš v hlavě. Před sebou jsem se tvářil tak, že mám svoje myšlenky pod kontrolou, a přitom mi furt utikaly, kam neměly, hajzlové malý. V praxi to vypadalo zhruba takhle: