Little. [EreRi CZ A/B/O ] ☑

1212

„A četl jsem, že by mělo stačit jenom nakrájet banán na kolečka a ty kolečka potom normálně naskládat do sendviče s džemem a burákovým máslem. Není to moc, ale alespoň nějaký ovoce."

„Ale jo, to zní chytře! Můžeš to zkusit, i když si myslím, že je v tom stejně vyčmuchá- Sakra, kam jsem včera hodil klíče?" zaběduju, protože už zase nestíhám. Do toho musím na jedno ucho poslouchat. Ne, že bych rady neoceňoval, protože pořád mám pocit, že se mám co učit, ale když jsem měl kalhoty ještě na půl žerdi a byl bez klíčů v čase, kdy bych se dávno měl hnát po ulici do práce... No, ono je to vlastně asi jedno, protože kdy naposledy jsem nepřišel těsně na knop, když už ne pozdě?

„Hmm," ozve se táhlé zamumlání od kuchyňské linky, „tak já to zkusím, za zkoušku nic nedáme," pak se tón jeho hlasu změní, když už snad po... už ani nevím kolikátý, nadzvedávám košík na drobnosti v předsíni na skříňce, kam by se měly klíče házet normálně, ale kam jsem je snad za celou dobu nehodil ani jednou.

„Díval ses v pokojíčku na poličce? Hange říká, že je tam hodíš pokaždý, když se domů doplazíš polomrtvej z práce,"

V pokojíčku? Pravda, před včerejškem jsem měl 3 dny volna, ale... neuvědomoval jsem si, že bych je tam vůbec někdy strkal? Ale co můžu ztratit tím, že se dojdu podívat. Tady jde o to najít klíče, a ne přemejšlet, kde by měly logicky bejt!

Zapínám si teda za pochodu pásek na kalhotách a vpadávám do pokojíčku, co je teda zároveň i ložnice, dá-li se tak tak ta jedna postel nazvat. Když můžu, tak spím u ní, abych věděl, že je v bezpečí a mohl k ní hned přiskočit, kdyby se něco stalo. I když si myslím, že bych u ní byl asi během vteřiny, připravenej ji obejmout, i kdybych měl přiběhnout z druhý strany města.

Možná, když jsem jí šel dát dobrou noc, tak jsem je— jasně! To bude ono! Automaticky jsem je musel hodit na poličku, jakmile jsem do pokoje vešel, a po probuzení mi byla celá polička ukradená, protože jsem zas' zaspal, už jsem se nad tim asi ani nedivil.

V rohu pokoje stojí postýlka, nad kterou je přímo okno, aby byla místnost co nejprosvětlenější. Ale teď, když v posteli sedí už vzhůru a posazená, jí slunce lemuje tmavohnědé vlasy, až jsou nějaké pramínky zářivě měděné.

Naše oči se setkávají. Má je bledě modré, po něm. A zrovna tak, i když je maličká, tak mám pocit, jako bych se z jejího pohledu musel zastavit hned teď a tady na tomhle místě, dokud mi nepovolí vstoupit do svojí svatyně dál. I když v její svatyni byla i moje postel. Beztak se v posledních dnech vztekala a trvala na tom, že chce spát sama, že všechno zvládne sama.

„Dobré ráno, maličká" pozdravím ji s úsměvem a jednou rukou nenápadně šahám pro klíče, které jsou díky bohu na dolní poličce, takže se k nim můžu proplížit, aniž by to viděla. 

„Vyspala ses dobře?"

Ještě chvíli na mě kouká přivřenýma očima, vlasy má rozvrkočené do všech stran, protože jsem ji asi nechtěně probudil. Automaticky se k ní rozcházím, už s klíčema v kapse, abych si mohl k její postýlce kleknout a dlouhé, rovné kaštanové vlasy shladit za uši.

„Mm," mumlá souhlasně a rázně přikyvuje, znova se díváme z očí do očí. 

„Páce?" zeptá se mě.

„Práce," kývám s trošku posmutnělým úsměvem, „a ještě zítra, ale pak," beru do rukou její drobné ručičky, „budou dva dny volna, tak spolu zase někam vyrazíme, co říkáš?"

„Tak jo," souhlasí monotónně, i když jí na očích vidím, že je zaujatá. Je to asi tím, že je ještě malá a moc toho nenamluví a možná je trochu stydlivá, ale v těhle chvílích mi neuvěřitelně připomíná Leviho.