Little. [EreRi CZ A/B/O ] ☑

Něco, co jsem nebyl já

Následující, pondělní, ráno jsem se zvlád' vyhrabat dřív, než bych s ohlídnutím na víkend očekával. Stih' jsem se v klidu osprchovat, oblíct, vypít si hrnek černýho čaje, ještě jsem si spěšně prošel pracovní papíry, sbalil notebook do kufříku a zavíral za sebou dveře od bytu někdy ve čtvrt na sedm. Necelejch pětačtyřicet minut, abych se dopravil do práce, kterou jsem měl teď asi 20 minut od baráku, bylo naprosto dostačujících, abych nemusel lézt do metra a potit se tam s hromadou nějakejch cizích hovad a stačil dojít pěšky.

Blížil se konec října, prakticky už byl úplnej konec října, takže venku začínalo přituhovat. Nelilo, což bylo jedině dobře, protože abych se ještě musel tahat s deštníkem, když už jsem v jedný ruce vláčel notebook, to se mi vážně nechtělo. Do práce jsme všichni pořád nosili ty stejný kancelářský obleky (i když v mym momentálním stavu samozřejmě o pár čísel větší), ve kterejch byla v zimě zima a v létě se v nich člověk potil jak poslední prase, takže jsem si během svejch těhotenskejch nákupů na následující měsíce pořídil teplejší kabát, pod kterej se mi v pohodě vešlo břicho a byl dostatečně ke krku, aby mi v něm nebyla díky níž posazenýmu límečku od košile kosa. Teď jsem přes sebe ještě měl šálu, ale věděl jsem, že v práci si ji budu muset sundat, a že všichni uvidí můj obojek.

V práci jsem byl zase jako jeden z prvních. Odhad' bych to, že teďka tady budu tak maximálně já, možná Petra a Erwin, kterej na mě občas působil, jak když pod svym ředitelskym stolem i nocoval, když se nenechal Hange vytáhnout někam do baru.

Ale aspoň že tak, můžu mu ty papíry hodit rovnou a zbytek dne od toho mít pokoj. Už teďka mi běhá hlavou, co všechno budu muset udělat, než si budu moc s klidnym svědomim říct, že mám padla. A taky vím, že Erwin mi toho určitě na hlavu naháže ještě o něco víc, aby mi to nebylo líto.

Přivolal jsem si výtah, vlezl do něj a vyjel nahoru do patra do open spaceu, kde jsem měl stůl. Cestou nahoru jsem si rozepnul kabát a povolil šálu u krku. Už zase nastalo takový to roční období, kdy venku klepete kosu jak v ruskym filmu, a potom máte zpocenou celou prdel, jakmile vlezete dovnitř.

„Dobré ráno, pane manažere," pozdravila mě Petra, jakmile se dveře výtahu otevřely. Pořád vzpomínám na to, jak přesně v týhle situaci to tu se mnou v dubnu fláklo, a jak mě Petra musela odvést do nemocnice. I když mi v běžným životě říkala křestním jménem (vzhledem k tomu, že jsem se jí minimálně na několik týdnů narval do bytu), tak v práci se pořád držela názvu mojí funkce.

„Dobrý, Petro," odpověděl jsem, schválně jsem se na ni podíval, když pohled sklopila k papírům, co měla sama v ruce. Nevypadala, že by se chystala můj obojek nějak komentovat. Ale to byla Petra - omega. Ta při nejmenším měla představu, jaký to musí být promenádovat se najednou na veřejnosti s jasnou značkou.

„Připravím Vám čaj?" zvedla ke mně pohled a zeptala se mile.

„To bys byla hodná, díky," hlesl jsem, z kufříku jsem vyndal termosku, kterou jsem Petře podal už do nastavených dlaní. Sice tady bylo nějaký erární nádobí, ze kterýho pili všichni ostatní, ale já jsem si za každou cenu nosil všechno svoje. Kdoví, kdo na ty pracovní hrnky šahal a do čeho šahnul před tim.

Rozešel jsem se vstříc svýmu stolu. Potřeboval jsem si ten kabát konečně odložit, jinak by mě zas' mohli odvést sanitkou, tentokrát asi s úžehem nebo s diagnózou propocenýho podpaží, jestli něco takovýho existuje, Hange by mi to určitě osvětlila.

Sundal jsem ze sebe kabát se šálou a oboje pověsil na opěradla židle na kolečkách. Kufřík jsem hned položil na desku stolu, otevřel ho a vyndal z něj notebook, co jsem nastartoval. Jak jsem se přihlašoval a otevíral firemní e-mail, tak se vrátila Petra už s plnou termoskou černého čaje.