Little. [EreRi CZ A/B/O ] ☑

Tonoucí se stébla chytá

Hnus.

To byla moje prvotní myšlenka, ještě než jsem nějak zdánlivě zdárně přišel k sobě. Což teda záleží na tom, co přesně si představíte pod slovem ‚zdárně' a i pod spojením ‚přijít k sobě'. Jestli se tak dá popsat stav, kdy jenom ležíte se vší silou vysloveně vysátou z těla, kdy se ještě nedá ani říct, že byste měli otevřený oči, protože horní řasy se Vám pořád lepěj na ty spodní a víčka klesaj dolu, jak kdyby jejich funkce nikdy ani nebyla, nezabraňovat ve výhledu. No, asi nejsem až tak v hovnech, jak jsem si myslel, když tu dokážu filozofovat nad tim, jak se fyzicky cejtim. Ale... proč vlastně hnus? Na bolavých končetinách, kterejch už jsem si něco zažil, přece není nic vysloveně nechutnýho. Je to buzerace? Je. Bylo by lepší, kdyby to tak vůbec nebylo? Bylo. Ale ruce a nohy mimo provoz nejsou něco, nad čim bych zrovna potřeboval ohrnovat nos.

V tu chvíli se mi samozřejmě tělo rozhodlo připomenout, jako první věc v rámci novýho dne, proč je mi ze sebe samotnýho na blití. Nebo v rámci nějaký nový rádoby bdělosti. Konec konců nemám kurva tucha, jestli je vůbec novej den, nebo co je vlastně za den, nebo jestli den vůbec je. Vějíř z mejch řas si řek', že mi pro změnu bude ukazovat jenom černý mžitky, aby se ujistil, že si nebudu stěžovat a současně posílat do hajzlu všechno kolem, co se rozhodlo narušit moje dosavadní nevědomí.

Pusa se rozhodla nabrat trochu vzduchu do plic, a to neměla dělat. Kdybych řek', že jsem měl pocit, jak kdyby mi někdo nožíkem ohobloval vnitřek krku, tak by to pořád nedokázalo vyjádřit, co přesně jsem v hrdle cejtil. Jak kdyby se jednotlivý jeho kusy odtrhávaly. Jak kdybych při každym nádechu slyšel svý plíce, jak se zasekávaj a nefungujou. Jak kdybych dokázal přesně určit ty plošky kolem hrtanu, který se skoro až zaklápěly, aby mi nedovolily se trochu rozdejchat. Netušil jsem sice, co musim vydýchávat, ale nepochyboval jsem, že něco kurva jo.

Do toho se samozřejmě přidal hrudník, kterej zas jednou byl, jako kdyby mi na něm ležela zasraná kopa činek. Už by mě to, do prdele, nemělo ani překvapovat. Kdy naposledy jsem se do hajzlu probudil a nechtěl jsem rovnou upadnout do takzvanýho spánku, kterej mi beztak celou dobu sužovaly vidiny snědejch rukou, u kterejch jsem si nepamatoval, že by se mě kdy dotkly, a zelenejch očí, dívajících se na mě takovym způsobem, kterej jsem si jen matně vybavoval v alkoholem opojený mysli tehdy v tom vypíčenym klubu.

Potřeboval jsem... potřeboval jsem, aby mě viděl, aby věděl, že je to všechno kvůli němu. V roztřesených prstech jsem mu orámoval rudou tvář. Visel jsem v jeho očích vážně jako tonoucí, co se stébla chytá.

Zářivá zelená mi bez varování projela celou páteří, až jsem musel pootevřít ústa v zaskočeném vzdechu tak, že jsem na moment zapomněl na jakejkoliv tlak na hrudi. A spolu s tou zářivou, zatracenou, zasranou zelenou se mi hlava začínala bez ustání plnit vším, co se odehrálo minulou noc. Teď už jsem věděl, že to byla noc a že teď je den. Teď už jsem dokázal určit, v jakym časoprostoru se nacházim. A proč? Protože jsem si vzpomněl na něj? Na jeho oči? Nemám šanci jim uniknout, protože mě evidentně vtahujou zpátky do reality, i když myslím na to, jak jsem je věčně vídal v nereálnu.

Ačkoliv jsem si události z před-pár-hodinama jasně uvědomoval, a současně jsem si uvědomoval, že bych měl mít chuť propadnout se pod zem, zahrabat se pod peřiny a modlit se, že na mě všichni, kdo mě kdy poznali, zapomenou, což by pro ně beztak bylo lepší, tak jsem si nedokázal vzpomenout na nic konkrétního. Musim znít jak totální magor. Ale prostě mi nešlo si vybavit, co přesně se dělo. Jako kdybych se na svoje vlastní vzpomínky koukal přes nějakou fólii, která mi všechno rozmlžila a nedovolovala mi vidět ostrý obrysy. Možná, že bych tý fólii měl popravdě děkovat, ale to by si musela odpustit i ty rozmazaný záběry. Takhle to bylo snad ještě horší. Když už se člověku podaří se třeba posrat na veřejnosti, tak si tim chce bejt jistej. Pak nemusí chodit kolem všech a potenciálně se obávat, že zrovna před těmahle lidma si zesral kalhoty.