Little. [EreRi CZ A/B/O ] ☑

Sám sobě pánem

Že nechat se Erenem pohryzat ani ne čtyřiadvacet hodin před tim, než odletí někam do píči, nebyl zrovna nápad hodnej metálu, mi tak trochu došlo hned v tu noc, kterou jsem prakticky celou strávil v slzách a nepředstavitelnym třesu v jeho náručí potom, co mi Eren, furt za mýho neustálýho breku, kousnutí ošetřil a celej krk mi schoval pod obojek pro omegy, pro kterej letěl hned po celym tomhle incidentu ještě s kalhotama na půl žerdi, a jestli si vzal tričko, to 'sem přes všechny slzy ani neviděl. Do toho všeho jsem ještě zas' jak malej, když ve mně to kousnutí probudilo to nejvíc omegovský, co ve mně je, bulel a tahal ho za ruce zpátky do postele, že tady nechci bejt sám, že ho potřebuju u sebe... Je mi tak trochu na blití, jen si na to vzpomenu.

Nebylo to tak, že bych brečel, protože jsem chtěl, nebo protože bych byl smutnej, nebo já nevim co. Byl jsem prostě tak přecitlivělej, jak snad ještě nikdy v životě. Měl jsem pocit, že všechno kolem mě se proměnilo v Erenovy ruce, že i prostěradlo, co by normálně mělo studit, se mě snaží spálit na prach a nepřestává se mě dotýkat, a z každýho doteku cejtim jenom větší a větší eufórii, která už hraničí s bolestí.

Myslel jsem si, že když mezi sebou vytvoříme pouto před tím, než budeme muset bejt oddělený, tak pak si budem' moc bejt jistější, co se s tim druhym děje. Ale to jsem neměl tušení, že postranní efekt je prakticky neschopnost nechat toho druhýho člověka odejít jenom na pár kroků. Tu noc jsem se k Erenovi tisknul, jak kdyby se měl vypařit, jen bych ho na moment pustil. Tu noc jsem se cejtil naprosto hrozně a současně se mi po celym těle rozlejval ten nejpříjemnější, umrtvující pocit.

Nevěřil bych tomu, ale pro jednou se mě moje tělo asi rozhodlo ušetřit a dovolilo mi alespoň na pár hodin usnout. I když jsem čekal, že budu mít sny zas' jenom plný jeho, tak 'sem byl z týhle emoční horský dráhy asi natolik vyčerpanej, že jsem usnul, nebo spíš vysílením padnul naprosto bezesným spánkem. Dokonce se mi stalo něco, co se mi do tý doby snad nestalo, a to sice, že jsem zaspal.

Když jsem zvlád' nějakym zázrakem otevřít oči a rozpoznat na nočním stolku digitální hodiny, tak mi okamžitě zapulzovala zátylek a hlavou automaticky, jak kdyby mi ji někdo doslova vstřelil do spánku, proletěla myšlenka, že Eren už v posteli není, takže kde sakra je?

Když jsem se chystal, že se seberu, i když nevim, jak jsem to měl v plánu, a vydám se Erena hledat, ačkoliv jsem nevěděl, kde bych měl sakra začít, tak vyšel ze dveří koupelny už oblečenej do tenisek, džín, tý svojí typický šusťákový bundy a s cestovní taškou přes rameno, u níž bylo už jenom díky tomu pytloidnímu zjevu jasný, že v ní musí bejt naházený a nasypaný všechno přes sebe.

„Dobré ráno!" pozdravil mě s úsměvem. Zaznamenal jsem, že se k němu moje tělo začalo automaticky celý natahovat, až když jsem se musel stáhnout trošku zpátky do sebe, když si ke mně přised' do postele, „jak se cítíš?" Eren očima na moment uhnul na můj krk schovaný pod obojkem.

„Bylo líp," opáčil jsem, protože přesně tak jsem si v tu chvíli připadal. I když minulá noc a celej ten proces kousání byl s největší pravděpodobností slast sama, tak jsem si z toho moc nepamatoval kromě toho, jak jsem se choval po tom všem. A z toho se dalo vcelku bezpečně soudit, že, jo, rozhodně bylo líp, „kdy Ti to letí?" doplnil jsem nakonec, aby'sme se proboha prosim nemuseli vracet k tématu kousnutí a pouta.

Eren si spěšně vytáhl rukáv bundy u levého zápěstí a podíval se na hodinky.

„Asi za tři a půl hodiny," odpověděl a přehoupl svůj pohled zpět na mě, „už jsem chtěl jít, ale chtěl jsem se pořád rozloučit, ale nechtěl jsem Tě budit."

Ježiš... to je na mě nějak moc podmínek a logiky po ránu.

„A i tak 'sem vzhůru," zaprovokoval jsem.