Little. [EreRi CZ A/B/O ] ☑

Musím krvácet

Třásl jsem se. Třásl jsem se tak moc, až se se mnou třásla celá sedačka. Třásl jsem se ještě víc než nejvíc. Obvykle jsem se třásl zimou, ale teď mi nebyla zima. Nebylo mi ani teplo. Nebylo mi nic. Necítil jsem nic. Jediné, co jsem byl schopný vnímat, bylo chvění těla. Nemohl jsem ani polknout, ani mrknout. Měl jsem takový pocit, jak když se nemůžu ani nadechnout a občas jsem si ani nebyl jistý, jestli vůbec dýchám. Nevěděl jsem, kde jsem... nebo... asi jsem to věděl, ale nebyl jsem schopný si to naplno uvědomit.

Seděl jsem na plastové sedačce, přede mnou byli zavřené bílé dveře s cedulkou se třemi trojkami. Zavřeli je přede mnou a zakázali mi je otevírat nebo dovnitř chodit. Prý jsem se neměl vůbec zvedat. Řekli mi, ať tu sedím a počkám, až mě budou moc pustit dovnitř. Řekli mi, že jestli chci, tak se můžu třeba trošku prospat. Nebo že si můžu s něčím hrát. Vedle mě byla taková velká krabice a uvnitř prý byly hračky. Věděl jsem, že tady ta krabice je, věděl jsem, že v ní jsou hračky, věděl jsem, že se můžu natáhnout přes další sedačky a spát, věděl jsem, že tu další sedačky byly. I tak jsem měl pocit, jako kdyby pro mě teď neexistovalo nic jiného, než ty dveře přede mnou a to, co se dělo za nimi.

Občas kolem mne proběhli lidi, co na sobě měli stejné oblečení jako obvykle táta. Táta byl doktor a říkal mi, že vždycky se může stát cokoliv, proto musí být v pohotovosti i doma. Pro to měl ve svojí pracovně všechny ty ostré nástroje, ke kterým mi zakázal chodit. Pravda, táta mi zakázal otevírat dveře do jeho pracovny, kvůli věcem,které v ní byly. Že by mi zakázal otevírat i tyhle bílé dveře s číslem ze stejného důvodu? Když tady táta pracuje, tak tu přece musí mít taky nějaké ty ostré nástroje. Ale co s nimi dělají? Co když s nimi taky neumí dělat úplně všichni doktoři? Možná proto mají z poloviny to lékařské oblečení červené. Minimálně zatím všichni, kteří tu probíhali.

Měl bych se jich zkusit zeptat? Ale táta mi řekl, abych nic nedělal, a abych tu jenom seděl a čekal, až dokud mne nepustí dovnitř. Za jak dlouho mne pustí dovnitř? Co když mne tam taky vůbec nepustí jako do svojí pracovny? Jak dlouho tady budu sedět? Jak dlouho se mi bude takhle třást tělo, když není zima? Mamka mi říkala, že se nemusím třást jenom ze zimy. Občas se mi zdávaly sny, které se mi nelíbily, a když jsem se probudil, tak jsem se taky chvěl. Mamka za mnou vždycky přišla. I když jsem jí říkal,že nepotřebuju pomoc, že to zvládnu sám, a že se mnou nic není. Vždycky za mnou přišla, aby si ke mne na chvíli lehla, objala mě, říkala mi, že se nemusím bát.

Mamka mi vždycky říkala, že se nemusím bát, když jsem se třásl. I když jsem byl venku s Arminem a třeba jsem někde zakopnul a narazil si koleno. Mamka mi vždycky pomohla takovou zvláštní pálivou vodičkou, které hrozně štípala. Nalévala ji na kapesník a přikládala ji na rány na mém těle. A říkala, že vyléčení občas bolí, že v životě občas věci prostě bolí, ale že se dá všechno vydržet. Že lidé, kteří tu bolest překonají jsou silní. Nejsem si úplně jistý, co tou bolestí myslela. Je bolest, když se člověk třese? A zbavuje se jí tou štiplavou vodičkou? Je bolest, když člověk krvácí?

Bolelo mě to? Třásl jsem se, měl jsem na sobě pár ranek, které mi nekrvácely. Ale... bylo tam tolik krve, tolik ran, že by asi nestačila jen ta jedna lahvička vodičky,kterou jsme měli doma. Možná proto mamku museli převést sem. Že by tady měly víc lahví té vodičky? Nemohl jsem si být jistý. Vím, že jsem se třásl, ale nekrvácel jsem. A viděl jsem, že mamka krvácela, ale vůbec se netřásla. A já jsem se klepal jenom z jedné odřeniny na koleni. Mamka jich teď měla tolik a vůbec se nechvěla. Vůbec jsem nechápal, jak všechnu tu bolest může vydržet bez jediného pohybu, ale na mamce jsem nechápal tolik věcí, na dospělých jsem nechápal skoro nic, ale zdáli se mi silní.