Little. [EreRi CZ A/B/O ] ☑

Panenka na provázcích

Abych byl upřímnej, tak vlastně ani nevim, co bych vám tu měl teď líčit, protože si jednoduše nevybavuju ani hovno. Ani se mi moc nezamlouvá použití slova 'vybavit', jelikož to tak trochu naznačuje, že se vážně něco dělo, ale při svým stavu si nemůžu bejt jistej ani tim.

Potom, co se mi u Petry v bytě zatmělo před očima, k čemuž se váže ještě pár detailů týkajících se nejrůznějších tekutin, vytejkajících z nejrůznějších tělesnejch otvorů (a v případě toho zalití potem dokonce ani ne z otvorů, ale prostě z těla jako takovýho), absolutně netušim, co se se mnou dělo. A potom, co jsem v posledních měsících zažil za okna a výpadky paměti, bych si byl myslel, že se mi to třeba časem vrátí. Že si třeba hned po probrání dokážu vybavit pár nějakejch útržků, ale prostě nic.

Když se nad tim zpětně zamejšlim, tak to bylo skoro, jako kdybych na moment přestal existovat. Na moment? Nevim, ani na jak dlouho, takže tenhle pojem se taky úplně nedá použít. Když to se mnou třísklo naposledy, tak jsem od sebe zvlád' rozlepit oči aspoň v sanitce. Dokázal jsem si nějak poskládat, kde že se to moje nemohoucí, zkurvený tělo teďka momentálně nachází. K ničemu mi to moc nepomohlo, ale aspoň jsem měl vágní tušení, co se se mnou děje. Teď jsem neměl.

Poslední, na co si vzpomínám, jsou Petřiný nohy v punčocháčích, když se ke mně rozběhly v jakymsi pokusu mi pomoc. A potom si už jenom vybavuju, jak jsem se z absolutní černoty a prázdnoty probral v pekle. Ve všem svym zoufalství jsem se nikdy neobracel k Bohu, nikdy jsem na tyhle píčoviny, který kdysi kdosi kamsi sepsal, nevěřil, ale těch prvních pár vteřin po opětovnym otevření očí jsem byl víc než na sto procent přesvědčenej, že jsem za svůj politováníhodnej život fakticky bez příkras skončil v pekle.

Nemůžu ani říct, že moje tělo bylo v jednom ohni, protože to by prostě na popsání nestačilo. Nebyl to, do háje, ani první heat, co jsem zažil, což už víte snad všichni, když vám tady nepoprvý barvitě popisuju svojí zvlhlou prdel a vyprahlou držku, která nějakym zázrakem současně pořád přetejká hustejma slinama. Takže si možná musíte klepat na čelo a říkat si, proč mě to tak rozhodilo, když už mám s heatama nemalý zkušenosti. Kdybych v tu chvíli, co jsem ty oči s námahou rozevřel, byl schopnej minimálně přemejšlet, tak bych se tomu možná podivoval taky, ale já byl rád, že vůbec dejcham.

Přemejšleli jste někdy, jak se asi cejtily ženský během čarodějnickejch procesů, který shodou náhod měly oporu právě v tom slintu keců, kterejm jsem nikdy za život nevěřil. Jak se asi cejtily, když se na ně ze všech stran snažily dosáhnout plameny, když jim znemožnily pohled na cokoliv jinýho, jen na vlastní rudo-oranžovou barvu? Troufam si tvrdit, že v mym případě to bylo ještě horší než tehdy pro ně. Nebo, aby mě tu někdo nenařknul z rouhání (i když popravdě, jestli jste citlivý na rouhání, tak byste to pravděpodobně s touhle mojí zpovědí nedotáhli až sem), tak jsem se cejtil při nejmenším stejně.

Akorát já jsem nemusel ani stát někde na hranici, úplně bohatě stačilo, abych se dusil ve vlastním potu na nemocničním lůžku, a aby mě ten slavnej Bůh proklel ne nějakym čarodějnictvím, ale tim k nasrání dohánějícím faktem, že zrovna já musim bejt, kurva, omega.

Nemohl jsem dejchat. Nemohl jsem mluvit. Nemohl jsem se hnout. Stěžoval jsem si někdy předtim, že jsem byl vysílenej natolik, že jsem se nedokázal ani nadzvednout do sedu dlaněma? Tak do píči s timhle prohlášením, poněvadž teď jsem nedokázal ani pootočit hlavu. Byl zázrak, že jsem vůbec mrkal.

Při normálním, dá-li se tak nějak vůbec nazvat, heatu se mi ten vařící pocit vždycky rozhořel vprostřed hrudníku a postupně se rozlejval do ostatních částí těla. Teďka to bylo, jako kdyby celý moje tělo začalo hořet a planout naráz. Možná proto, že jsem tu rozlejzající se část strávil v bezvědomí, pravděpodobně zase v sanitce nebo v Petřinym autě.