Little. [EreRi CZ A/B/O ] ☑

Když má vrah svědomí

Ještě nikdy jsem na sebe nevztáh' ruku. Ať se mi život sebevíc sral, ať byl sebevíc na hovno, ať se mnou sebevíc vyjebával, tak tohle byla ta jediná věc, o který jsem moh' ještě sebevědomě prohlásit, že se mě netýká. Že i když se možná sem tam potřebuju vybrečet po rozchodu nebo si pustit nějaký turecký tele-novely nebo i sám sobě v hlavě nadávat, tak jsem pořád nepad' tak nízko, abych musel trestat sám sebe, sám vlastní tělo.

A teďka nemluvim o vztahování ruky ve smyslu nějakejch vytrhanejch vlasů, co jsem si v rámci hysterickýho záchvatu drtil v prstech. Ne. Mám na mysli skutečný... ublížení, už 'sem zmiňoval, že to slovo nenávidim, ale teď mi v mysli nevyvstávalo jednoduše lepší pojmenování, sám sobě.

Nikdy jsem nad tim tak dalece nepřemejšlel, abych si dovoloval soudit druhý, který už někdy něco takovýho udělali. Nevěděl jsem, a ani jsem to vědomí nějak nepotřeboval, jestli je něco takovýho správný, jestli je něco takovýho špatný, jestli člověk, co něčemu takovýmu propadne, i kdyby jenom jednou, je hrdina, nebo posera. A teď, když jsem se k těm, co tohle alespoň jednou v životě spáchali, přidal, jsem zjistil, že nad tim ani přemejšlet pořádně nejde. V tu chvíli je to totiž jedno.

Nemůžu a nechci mluvit za ostatní, ale já jsem nedokázal myslet absolutně vůbec na nic. Když jsem v koupelně ještě klečel na zemi mezi střepama zrcadla, tak jsem neváhal, jaký je to, co právě dělám, nebo co to vůbec dělám. Bylo úplně šumafuk, jaký to je. Jediný důležitý bylo, že to vůbec je. Že jsem to vůbec udělal. A i když teďka zpětně dokážu říct, že jsem prostě bez hnutí, vynecháme-li zas' otřesy jak po obrně, civěl na vytejkající krev ze zápěstí, v tu chvíli, kdy se to ve skutečnosti dělo, jsem o tom snad ani nevěděl.

Ne, že bych tu krev neviděl, logicky, že jsem ji viděl, když se mi přestalo tmít z toho prvního pocitu, kdy jsem si hrot sklíčka pod kůži zaryl. A i jsem věděl, že v tý druhý ruce kus rozbitýho zrcadla pořád držim a že právě nim jsem si to působil. Ale už jsem si nedokázal v hlavě dát dohromady, že tohle by se asi dít nemělo. Že asi neni úplně normální dobatolit se z práce- bejvalý práce, domů, fláknout sebou před dveřma takovym způsobem, že se od toho okamžiku sotva dokážu vrátit v duchu zpátky, abych se dopátral, jak jsem v tý koupelně vůbec skončil.

Bylo to... jako kdyby mi v ten moment přišlo naprosto normální a běžný, že mi vytejká krev potom, co jsem to sám zapříčinil. Takhle jsem to přece chtěl, ne? Všechno tohle se odehrálo, protože jsem se na sebe díval do zrcadla a nedokázal si spojit vlastní myšlenky s vlastním tělem. Jako kdyby moje tělo přemýšlelo samo za sebe, tak jsem se mu rozhod' uštědřit lekci. Aby si uvědomilo, kdo je tady pánem a koho má, sakra, poslouchat.

Vůbec jsem nepřemejšlel nad tim, nad čim by asi přemejšlel každej aspoň vzdáleně nedebilní člověk, kdyby někoho v takovýhle situaci našel. Nepřemejšlel jsem nad tim, že je třeba krvácení zastavit. Nepřemejšlel jsem... nedokázal jsem si dát dohromady, že jsem se před chvílí říz'. Nebo, to vlastně jo, ale nedokázal jsem si uvědomit, že jsem se vlastně... vlastně pár vteřin, asi, zpátky sebepoškozoval. Jako kdyby se mi to slovo úplně vymazalo z hlavy. Jako kdybych se snažil podvědomě hledat termín proto, co se mi tu odehrávalo před očima, a prostě se mi, snad přímo díky tomu řezu, v mysli úplně zastínil.

A když mi jako blesk z čistýho nebe prostřelilo v celym tomhle delíriu hlavou: Na něco si chceš vzpomenout, ale nejde to. Předtim se Ti ulevilo, když's tohle udělal, tak to udělej znova, a když jsem během toho zaznamenal svoje vlastní, zkurvený, zrádcovský ruce, jak si mezi sebou předávaj ten kus střepu, tak mnou tak cuklo, že jsem v další vteřině už jenom slyšel roztříštění kusu skla o zeď a zpozoroval, že krev mi ze zápěstí neodpadává přímo pod nohy, ale kousek dál ode mě.