Little. [EreRi CZ A/B/O ] ☑

Člověk na svém místě

Ve vlastním bytě jsem teda ještě nebydlel, ale poslední týden jsem strávil intenzivním hledáním něčeho, na co bych finančně dosáhnul. Bylo mi jasný, že kdybych se ozval, tak by mi táta pravděpodobně půjčil peníze, i když jsem mu do týhle doby nedělal nic jinýho než ostudu, ale nechtěl jsem to tak. Chtěl jsem konečně stát s hlavou a zádama vzpřímenýma jako dospělej člověk, co se dokáže i dospěle chovat.

S tátou jsem... zatím nemluvil. Celej život jsem mu zazlíval, že nedokázal mámu zachránit, a i když jsem si díky častější a častější práci v nemocnici uvědomoval, že to nemusela být úplně čistě jeho chyba, tak jsem měl pocit, jako kdybych tím zrazoval všechno, co Eren Yeager kdy byl. I když byl zahořklej, pomstychtivej, tvrdohlavej, zbabělej spratek, tak jsem to pořád byl já. Nemohl jsem jen tak lusknutím prstu obrátit a během pár měsíců dojít do bodu, kdy bych se dokázal tátovi omluvit za něco, za co jsem ho ustavičně nenáviděl.

Možná... možná jsem to z části nedokázal kvůli tomu, že jsem si pořád, právoplatně, dával za vinu Marcovu smrt. Věděl jsem, že na tom prostě mám největší úděl viny já. Možná jsem si sám sebe promítal do táty a snažil se si namluvit, že na tom měl taky největší díl viny on. Strašně špatně se mi přiznává, že by ho na tom neměl mít. Nedělal dost, aby mámu zachránil. Ale... ale jak jsem mohl vědět, že nedělal dost? Copak jsem věděl, v jakým stavu máma byla, když se do nemocnice dostala? Asi jsem to ani vědět nechtěl, protože pak— pak už bych doopravdy musel uznat, že to není... že to není tátova chyba.

Dokázal jsem ale znova zkontaktovat Mikasu. Sice jsem se z našeho prvního rozhovoru dozvěděl, že má beztak prakticky přesnej přehled o tom, kde, kdy, jak a s kym jsem za celou tu dobu, co jsme se neviděli, byl, ale pro jednou jsem neměl chuť kvůli tomu praštit mobilem a začít na ni řvát, že není moje matka a já nejsem její dítě. Místo toho jsem se nad tím smutně pousmál, protože jsem věděl, že si o mě nikdy nepřestala dělat starost, že nade mnou, zrovna jako Armin, nikdy nezlomila hůl.

Mikasa byla moje nevlastní sestra, kterou rodiče adoptovali, ale která k nám přišla do rodiny až potom, co už jsem byl jenom já a táta bez mámy. Máma o ní občas mluvila, že budu mít novou sestřičku, možná se s ní i párkrát setkala, ještě když byla Mikasa v děcáku. Vybavuju si, že párkrát jsme ji tam navštívit byli, ale nedokázal jsem tomu tehdy věnovat moc pozornost, protože jsem si už rovnou usmyslel, že se mi nebude líbit. Moc jsme spolu o mámě nikdy nemluvili, protože táta byl na jakýkoliv zmínky tak citlivej, že nám to v podstatě zakázal.

S posledníma rokama střední školy, kdy jsem se vysloveně utrhnul ze řetězu do tý podoby, ve který jsem ještě nedávno byl, se Mikasa odstěhovala pryč mimo město. Byl jsem věčně v lihu tak, že jsem se o ni nikdy ani nezajímal. I když to je špatně, byla to prakticky moje sestra, sakra, nemohl jsem na ni jen tak přestat myslet, ale sám před sebou jsem dělal, že mi je ukradená. I to byl jeden z důvodů, proč jsem začal každej večer chlastat a vymejvat si mozek v nějakejch klubech, Mikasa mě dokázala držet zkrátka, když tu nebyla, tak jsem to považoval jako signál, že si se svým životem můžu dělat, co chci.

Každopádně až z toho našeho telefonickýho rozhovoru jsem se dozvěděl, jak se vlastně má, jak se jí daří. Když mi řekla, že pracuje jako trenérka, tak se mi chtělo ironicky pousmát. Vždycky byla lepší než já. I v tom, o čem jsem sám vždycky snil. Ale přešel jsem to a nechal náš rozhovor přirozeně dál plynout. Dozvěděl jsem se, že společně se spolubydlící, Annie, žijí v menším bytě kousek od centra města. Pak se diskuse zvrtla v křížovej výslech, kdy jsem naopak na všechno musel odpovídat já, ačkoliv už všechno stejně asi moc dobře věděla.

Nechtěl jsem lhát, ale nezmínil jsem se jí o tom nejpodstatnějším, co se mi v životě stalo. Že jsem otec ještě nenarozenýho dítěte, který asi nikdy v životě neuvidím. Že jsem se choval příšerným způsobem k člověku, se kterým to dítě mám. Že kvůli tomu, kvůli sobě, pořád vlastně bloudím životem, a ačkoliv si ho vyplňuju prací, tréningem a chozením do školy, tak pořádně nevím, kam směřuju a kde skončím.