Little. [EreRi CZ A/B/O ] ☑

Jasmínový a černý čaj

„Ne."

„Ne?! L-Levi, tohle už je snad...," na moment jsem se musel zamyslet... čtvrtej? Pátej? Nebo snad už..., „t-to je jedno kolikátej! Kolik bytů chceš ještě odmítnout, než budeš s nějakým spokojenej?"

Neměl jsem v plánu znít tak zoufale, jak se mi to nakonec vydařilo, ale jestli mi někdy v životě docházely nervy, tak to bylo teď! Samozřejmě, že jsem chtěl vybrat byt, na kterým se s Levim shodneme. Vždyť je to prostor, kde spolu máme žít, takže by bylo fajn, aby nám vyhovoval. Ale to jsem neměl zdání, k čemu jsem se upsal, když jsem Levimu odsouhlasil, že poslední slovo bude mít on. A upřímně, zkuste si ho odmítnout! A teďka to nemyslím tak, že by na mě házel nějakej roztomilej kukuč, při kterým bych ho odmítnout nedokázal, ale naopak tak, že do mě jenom pohledem vryl tolik dýk, že jsem měl strach, jestli bych nakonec nemusel skončit s reálnou kudlou v zádech.

Aby toho nebylo málo, tak nejen, že jsme procházeli celej den po bytech, který Levimu evidentně nebyli po chuti, ale ještě ke všemu lilo! A ještě ke všemu, jako třešnička na dortu, mi Levi zakázal, abych mu držel deštník, že prej to ještě dokáže sám. Jo, možná, že to dokáže sám, ale vzhledem k těm 10centimetrům mezi námi mě neustále, když jsme vyšli z dalšího z nebohých bytů, co neprošly zkouškou, píchal jednou hranou deštníku takřka do oka! A popravdě jsem ho začínal podezřívat, že to dělá schválně.

„Ne," ozvalo se znovu nesmlouvavým, hlubokým hlasem. Sakra! Už zase se na mě dívá, jak kdyby mě chtěl zabít. Čím ho tenhle byt proboha tak urazil?

Levi si zakládal paže přes hrudník a jen z jeho postoje, i kdybychom opominuli výraz ve tváři, bylo jasně vidět, že tohle nebude náš budoucí sdílenej prostor, i kdyby nám ho snad realitní makléřka, co mezi námi těkala nervózně pohledem a trénovanej profesní úsměv, který jsem sám moc dobře znal, se jí začínal vlnit, nabídla zadarmo. Mohl jsem jenom hádat, jestli se jí chce víc smát nad nesmyslností celýho tohohle... prostě tohohle, už ani nevim, jak to nazvat. Nebo jestli se naopak z Leviho snaží strachy nerozbrečet. Pravděpodobně to bude někde na pomezí.

Přivřel jsem oči, jako kdybych se snažil přenést z tohohle bytu do nějakýho, co dostane od Leviho zelenou, a povzdechl si.

„Mohl bys mi aspoň říct, proč—" do prdele, že já jsem ty oči vůbec otevíral. Dokud jsem nepoznal Leviho za střízliva a mimo heat, prostě takovýho, jakej byl během normálního dne, tak bych nikdy nevěřil, že něčí pohled dokáže člověk doslova přikovat na místě, ale můj teď už snoubenec (pořád mi při tom pomyšlení trochu červenají tváře a cukají koutky) mě hodně rychle vyved' z omylu.

Už jsem tak nějak tušil, že se to stane, protože už se to dneska stalo tak... asi teda 6x, mám pocit. Levi se mi vůbec neobtěžoval odpovědět, ještě chvíli mě propaloval svýma ledově modrýma očima, a potom se bez dalšího slova, poděkování, rozloučení s makléřkou nebo čehokoliv, otočil na podpatku a rozešel se směrem ven zpátky na chodbu a ven.

„T-Tak teda asi ne," řekl jsem pokud možno s omluvným úsměvem té makléřce, tělem už jsem byl pootočený napůl k odchodu, ale alespoň podívat se jí do očí, když už se nám věnovala, by bylo fajn.

„T-To nevadí," vykoktala ze sebe v podobném tónu a úsměv mi opětovala, „kdybyste si to přece jenom rozmyslel, tak Vám dám vizitku. Můžete mi kdykoliv—"

„Erene!"

Proces předávání vizitky přerušil Leviho hřmoucí hlas, co snad otřás' celým bytem v základech. Byl bych přísahal, že jsem tu ženskou vedle sebe slyšel tak trochu vyjíknout, než se zase dokázala vrátit zpátky do profesionálního módu. Chtěl jsem si od ní tu vizitku i přebrat, čistě ze slušnosti, ale jako na povel ji stáhla zpátky k tělu a pryč z mého dosahu takovou rychlostí, že jsem si uvědomil absenci vizitky až v momentě, kdy jsem se prsty dotkl naprázdno vzduchu.