Little. [EreRi CZ A/B/O ] ☑

Jedna z...

Sedím— stojím— jsem— zůstal jsem v tom baru a čekám. Já, někdo, kdo bytostně nesnáší, když mu ostatní rozkazují, když musí ostatní poslouchat, když se mu ostatní snaží zamezit v tom, aby se mohl pohnout dál, tak jen jsem a čekám. Nevím na co. Nevím na koho. Ani nevím, kdo mě vyzval k tomu, abych čekal. Nevím, proč jsem mu věřil. Možná proto, že měl Leviho telefon, protože... jak by k němu asi jinak přišel? Nějak se s ním znát musel, ...ne? Ale když jsem slyšel, že jde o Leviho, když si vybavím slova toho člověka, jak mluvil k někomu— asi k doktorům, tak... i když bych se za ním normálně hnal přes mrtvoly, i když jsem ani nevěděl, kde vlastně je, už kdysi mě to nezastavilo a utíkal jsem za ním přes celé město, ale teď jsem jen zaraženě stál, díval se skrz všechno přes sebou, jistil se jednou rukou na baru a snad jsem se ani neslyšel dýchat.

Kdy naposledy... kdy naposledy jsem tohle cítil? Kdy naposledy jsem poslechl, proti všem svým přesvědčením, proti vší své povaze, proti všemu, co jsem byl? Kdy naposledy jsem zapřel sám sebe, když mi bylo řečeno, že to tak bude lepší?

Vím to. Vím, kdy naposledy jsem to udělal. Vím, že to nedopadlo dobře. Že to lepší nebylo, i když se mě snažili ujišťovat, ale nezbylo mi než se na ně spolehnout, protože jsem sám nic nezvládl. Tehdy jsem byl ještě dítě, tak jsem se musel spolíhat na dospělý, a pak jsem si celej zbytek života vyčítal, že jsem to udělal. A teď... teď jsem byl přesně tam, kde jsem jako menší začal. Co záleželo, že mi mělo bejt za necelý tři měsícě pětadvacet, když jsem zase nic nedokázal. Když jsem všechno hodil za hlavu, i když jsem... když jsem se kdysi zvládnul postavit na nohy. K čemu to, když teď jsem je měl zas' podražený.

I tehdy to byla moje chyba. Jak moje máma umřela, byla moje chyba. Vím, že v hloubi duše jsem se za to nikdy nepřestal vinit, ale protože jsem si to nechtěl přiznávat, protože jsem nemoh' kurva žít s tou nepředstavitelnou tíhou, že jsem zabil vlastní mámu, tak jsem to sváděl celej život na tátu. Dodneška nevim, jestli jsem mu vlastně odpustil. Ani nevím, jestli mu mám co odpouštět a ani nevím, jestli mu nekřivdím neprávem, protože nad tím pořád nedokážu normálně přemejšlet. Jakmile se mi máma dostane do hlavy... co by asi řekla, kdyby mě teď viděla? Jak lituju sám sebe, jak jsem neschopnej, i když jsem dávno dospělej.

Jak moje máma umřela? Hádám, že většinu z vás to zajímá a chcete se na to zeptat už nějakou dobu, když se o tom nepřestávám zmiňovat.

Vím, že je to jedna z... nemůžu to nazvat věc ani událost, protože to bych znevažoval, co při pomyšlení doopravdy cítím, i když to se ani nedá slovy vypovědět. Ale je to prostě jedna z..., co mě utvořila jako člověka. Nevím, jestli jako člověka, na kterýho by mohl být rodič hrdej— vlastně vím, že ne, protože jsem tolikrát od táty slyšel něco v tom smyslu, že nikdy nechtěl, aby jeho syn dopadl takhle. Máma... nemůžu to už soudit, nemůžu mluvit za ní, ale asi by na to měla stejnej názor.

Nevím, jestli bych takhle dopadl, i kdyby máma zůstala naživu. Nevím, jestli je tohle moje opravdová povaha, jestli jsem v hloubi duše byl vždycky neschopná, slabá fňukna, co se nedokázala věcem stavět čelem, co nikdy neměla vyhrát, co si mohla o vítězství jenom snít a kompenzovat si tak svoje komplexy. Nevím, jestli jsem tohle byl já, nebo jestli jsem to byl já po smrti mámy. A už se to nikdy nedozvím. Už se nikdy nedozvím, jakej bych byl, kdybych měl ještě v tomhle věku mámu po boku. Kdybych ještě v tomhle věku věděl, že ji můžu jít navštívit jinam než na hřbitov...

Abych... abych neodbočoval, tak co se vlastně stalo. S ohlédnutím zpátky je to něco tak... tak strašně hloupýho, strašně zbytečnýho, něco, k čemu by nemělo nikdy dojít.

Nikdy jsem si nedělal moc hlavu z toho, co mi máma zakazovala. Byl jsem vždycky dost tvrdohlavej, dokud mi mozek úplně nezrosolovatěl, takže jsem jako menší neměl moc kamarádů, naopak jsem se s ostatníma dětma spíš hádal, a protože mě dokázala vytočit každá drobnost, tak toho pochopitelně zneužívaly a provokovaly mě, jen aby viděly, jak budu reagovat, takže jsem si spíš hrál sám, dokud jsem nepoznal Armina, ale to už je jinačí příběh.