Little. [EreRi CZ A/B/O ] ☑

Není to tvoje chyba

Marco Bodt:

Přijat: 15.4. 12:38.

Doba úmrtí: 15.4. 13:11.

Příčina: vnitřní krvácení.

...Počkat. Cože.

Přijat: 15.4. 12:38.

Doba úmrtí: 13:11

12:38. 13:11.

Ani ne hodina mezi...

Přijat.

Doba úmrtí.

Marco Bodt.

Marca přece znám. Je to přítel toho kreténa s koňskym ksichtem. Známe se. Jsme... byli jsme...

...Byli? Proč najednou přemejšlim v minulým čase. Proč, když...

Doba úmrtí.

...Aha vlastně.

Doba úmrtí.

Doba úmrtí.

Doba úmrtí.

Úmrtí. 

Úmrtí. Úmrtí. Úmrtí.

Úmrtíúmrtíúmrtíúmrtíúmrtíúmtíúmrtíúmrtíúmrtíúmrtíúmrtíúmrtíúmrtíúmrtíúmrtíúmrtíúmrtíúmrtí

Nevidím před sebe. Před malou chvíli jsem... mám pocit, že jsem před chvílí držel v ruce papír s textem. Mám pocit, že jsem z něj před tou stejnou chvíli něco četl. Nějakou zprávu. Kde je ten papír? Ah, mám ho pořád v prstech. Ale kde je... kde je potom ta zpráva? Nevidím ji tady napsanou. Nedokážu ji přečíst. Držím zorničky někde vprostřed celýho toho papíru, ale... ale nedokážu rozeznat text kolem. Vidím něco, co připomíná písmena. Nedokážu se na ně zasoustředit. Jenom v hlavě pořád dokola slyším jedno slovo. Pořád se opakuje. Možná– Možná, že jsem ho vyčetl z toho papíru?

„...Erene?"

Někdo mě oslovil? Kde? Neslyším nic kolem sebe. Mluví na mě někdo z mojí vlastní hlavy? Mluvím na sebe sám?

„Erene, jsi tu se mnou?"

Pokud Tě mám v hlavě, tak kde bych asi byl. Co je to za debilní otázky. Nikdy mi to zrovna dvakrát nemyslelo, jako třeba Arminovi, ale na takovouhle blbost bych se nezeptal snad ani já. A to, že jsem se Armina během života zeptal už na plno nesmyslů. Armin vždycky totiž–

„Erene," pocítil jsem dotek na ruce.

V těle se mi ozvalo nutkání sebou škubnout, ale z nějakýho důvodu se mi to rozhodlo nepovolit. Měl jsem potřebu sebou trhnout, měl jsem potřebu otevřít pusu a začít mluvit, zeptat se, proč se mě někdo dotýká, ale nedokázal jsem to. Nenašel jsem v sobě odhodlání byť jenom zvednout oči a podívat se zpříma na toho někoho, kdo pravděpodobně seděl vedle mě.

Veškerá soustředěnost pořád směřovala k tomu slovu, co mi kroužilo nad hlavou a v uších zároveň. Jako kdyby těch pár písmen ohlušilo podněty z okolí. A nejenom... nejenom z okolí, jako kdybych nedokázal poručit ani vlastním končetinám, co maj vlastně dělat. Vlastním orgánům...