Little. [EreRi CZ A/B/O ] ☑

Kudy se vydat

Nevím, jak dlouhá doba uplynula od chvíle, kdy jsem se rozhodnul rozběhnout za Levim, akorát vím, že už mě začínalo pálit v plicích, bodat na hrudníku a v boku, ale neměl jsem čas tomu věnovat pozornost. Sotva jsem myslel na to vzít s sebou něco na uhašení žízně. Bylo mi jasný, že se za Levim budu muset vydat nejspíš daleko, že ho budu hledat třeba i několik dní, ale nebyl jsem schopnej zamyslet se nad tou nesmyslností. Protože pro mě to nesmyslný nebylo. Potřeboval jsem ho najít. V tom jsem smysl viděl. Potřeboval jsem ho najít a přestat před ním utíkat, a tak jsem se rozběhl přímo k němu.

Nevěděl jsem, kde ho mám hledat. A věděl jsem, že nevím, kde ho hledat. Neměl jsem nic víc než jeho jméno. Ve zdravotní zprávě, kterou jsem držel na pohotovosti v ruce se možná zmiňovala i adresa bydliště, ale v ten den jsem jí nedokázal věnovat pozornost. V ten den jsem nestačil pořádně zpracovat, jak se vlastně cítím, když před sebou Leviho mám. Teď jsem paradoxně přesně věděl, jak se cítím, když ho před sebou nemám, a moje tělo nepohánělo nic kromě myšlenky, co nejdřív se k němu dostat.

Na schodech, který vedly po chodbě k Arminovu bytu ve třetím patře, jsem se hned několikrát skoro přerazil. Jednou, pokud si správně vybavuju, jsem dokonce doopravdy sletěl. Těsně před tím, než jsem se dostal ke vstupním dveřím do celýho paneláku. Trošku jsem cítil, jak jsem si spálil a sedřel kůži na dlaních a kolenou, ale bylo mi to jedno. Ani jsem se neohlídnul, abych viděl rozsah škody na vlastním těle, když už jsem natahoval ruku po další klice, která mě zavedla ven mimo bytový komplex.

Dokonce to bylo několik týdnů, ne-li měsíců potom, co jsem naposledy cejtil na obličeji čerstvej vzduch. Možná, že bych měl stát a nasávat ho nosem i pusou a užívat si, že konečně nemusím čuchat vydýchanej vzduch v Arminově spíži. Ale to mi bylo taky jedno. Jediná myšlenka, která se mi v hlavě zaleskla bylo, že je nepříjemně teplý vzduch, a že jak Levi ve svém stavu tohle počasí asi zvládá.

Pak už jsem prostě jen běžel. Běžel a před očima se mi pořád promítal jeho obličej, ať už ten neutrální nebo ten v slzách. V uších mi pořád dokola znělo jeho jméno a naše poslední konverzace, která se především skládala z mojí ignorace a jeho zoufalýho křiku.

Běh jsem vždycky miloval, ale tentokrát jsem nedokázal pořádně myslet ani na tenhle fakt. Byl jsem akorát tak vděčný, že umím běhat rychle, a že mě tak každý další krok může potenciálně k Levimu přibližovat. Co? Že by mě mohl i potenciálně oddalovat? Myslíte si, že mě něco takovýho napadlo? Ani v nejmenším. V duši a srdci jsem tušil, že jestli vážně máme být spolu, jestli mi vážně osud poskytnul možnost se polepšit, tak se k němu snad musím zvládnout dostat, ať to stojí, co to stojí.

Okolí kolem mě se měnilo. Vnímal jsem ho jenom periferním viděním kolem sebe. Vnímal jsem jenom, jak se ze šedivých šmouh, což byly asi domy, stávaly šmouhy zelené, v podobě toho kousku přírody, co se ve městě nacházel. Stejně tak se časem začalo měnit i nebe nade mnou i prosvětlení kolem mě.

Jak daleko jsem asi byl od Arminova bytu? Jak daleko jsem asi byl od nemocnice? Někde vzadu v hlavě se mi tyhle otázky začaly časem ozývat. Ale stále přetrvávala ta jedna jediná a bezpochyby nejdůležitější – jak daleko jsem byl asi od Leviho?

Když mě tělo donutilo na chvíli zastavit, pokrčit se v kolenou, zapřít se o ně dlaněmi, předklonit se a vydýchat všechno, co jsem dosud uběhl, tak se mi před očima tmělo takovým způsobem, a i s jejich přivřením mi ve víčkách tancovalo tolik mžitek, že jsem už ani nedokázal rozpoznat, kde že to vlastně jsem. Kam, že jsem to vlastně doběhl.

Nenasytně jsem nasával vzduch do plic. Byl vařící. Pořád byl konec července a v počasí to zkrátka bylo cítit. Tekl ze mě pot. Vlasy jsem ním měl doslova promáčený, což mi vadilo asi tak vteřinu, než jejich vlhkost posloužila jako dobrej zdroj osvěžení, když se pramínky rytmicky pohupovaly ve větru, který mi je při běhu čechral.