Little. [EreRi CZ A/B/O ] ☑

6-3-6-3

Celou cestu, co jsem se za Levim hnala, jsem náš hovor nepoložila, vůbec už jsem ani nedala mobil na vteřinu od ucha. I když jsem jenom občas konejšivě pronášela věty typu, že za chvíli jsem u něj, že se nemusí bát, ať se pokouší být klidný a tak dále, tak mi odpovědí nebylo nic jiného než pláč sem tam doprovázený nějakým zamumláním, ze kterého jsem nedokázala rozpoznat, jestli má být na přitakání nebo odmítnutí.

Jelikož v jednu ráno jelo poslední metro, tak jsem se rovnou rozběhla k nejbližší autobusové zastávce. Stavil na stanici, která byla kousek od bytovýho komplexu, kde si Levi s Erenem pořídili byt... i když kdoví, jak to teďka vlastně je. Co se mezi nima mohlo stát proboha? Co se stalo, aby se Levi takhle sesypal? Nebylo to poprvé, co jsem byla svědkem jeho pláče, ale... tohle prostě bylo... nebylo to jako něco, co bych kdy předtím slyšela. A to jsem se nestyděla říct, že Levimu rozumím, že se v něm vyznám, že o něm vím víc než i normální nejlepší kamarádi, jako jsme my dva byli, vědí navzájem o sobě. A i tak jsem ho takhle ještě neslyšela...

Když jsem měla možnost úplně minimálně vydechnout, když jsem se posadila do úplně prázdnýho autobusu, tak se mi začaly v hlavě přehrávat scénáře, k čemu mohlo dojít. I když ne, ne úplně přehrávat scénáře, spíš jenom míhat sem tam věty a scény z celejch scénářů, co mi zatím zůstávaly utajený.

Kvůli čemu se, sakra, mohli takhle chytnout? Vždyť už se zdálo, že se nic nemůže pokazit. Vypadali vedle sebe šťastně a nejen, že vypadali, ale každej, kdo má oči, by viděl, že i šťastný doopravdy byli, tak co se...

Šlo o psychický nebo fyzický ublížení? Nebo šlo o obojí najednou, nebo co se sakra stalo?

Ačkoliv jsem normálně zbožňovala analyzování jednoho problému tam a zpátky, tak teď jsem zatřásla hlavou, abych jakýkoliv představy radši vyhnala ven. Nechci přijet na místo už s nějakym vytvořenym úsudkem, kdo co jak podělal, chci to všechno slyšet od Leviho. Až mi to teda zvládne časem sám říct. Kdybych spekulovala a utvářela si nějaký hypotézy, tak bych je na něj pak mohla nechtěně promítat, a to bylo asi tak to poslední, co teď potřeboval.

Do autobusu jsem sedla proto, že po vlastních bych po příchodu na místo nebyla pravděpodobně schopná ani pořádně dejchat, a nemohla bych tak Levimu pomoc už vůbec. Potřebovala jsem si pokud možno pročistit hlavu a při nejmenším působit jako vyrovnanej člověk, jako někdo, kdo mu může pomoc. Ani není zvláštní, že se mi nechtělo brečet, protože jsem prostě věděla, že v následujících několika minutách minimálně budu muset přebrat jeho slzy, kterých, už jen podle toho, jak nepřestával brečet do telefonu, nebude málo.

Očima jsem nedočkavě těkala na displej s názvy zastávek a tiskla ruce v pěsti, abych v sobě zadržela nutkání zvednout se a jít autobusákovi ke spánku přiložit pistoli, kterou nemám, aby na to koukal do hajzlu šlápnout. Byla jsem tu jedinej pasažér, ale to ještě neznamenalo, že se může ploužit tímhle šnečím tempem.

Asi abych si dodala přesvědčení urychlení jízdy, tak jsem se z místa zvedla dvě zastávky před tou cílovou a stoupla si ke dveřím. Očima jsem venku vyhlížela kohokoliv, kdo by Leviho připomínal. I když byla tma jak v pytli, a on měl vždycky všechno oblečení černý, tak jsem si nemohla být jistá, jestli ho má vůbec na sobě vzhledem k tomu, jak zněl. Asi vyběhl z domu někam ven, jestli si u toho nic nevzal...

„Levi!" vyhrkla jsem, než se mi vůbec stačilo spojit dohromady v hlavě, že už jsem ho zahlídla. Užuž jsem se připravovala, jak vystřelim do všech směrů hned od zastávky, ale zahlídla jsem ho přímo u ní. Viděla jsem schoulenou, drobnou postavu s čelem na kolenou a kolenama u brady, krčící se na zemi „uvnitř" zastávky hned vedle lavičky. Až teď jsem si taky uvědomila, že celou dobu prší.