Little. [EreRi CZ A/B/O ] ☑

Nic netrvá věčně

...Znáte takový ten pocit, když skrze mraky vysvitne slunce? Když se přes hustý povlak černých, tmavých, dešťových oblaků probojuje první paprsek slunečního světla? Nebo, když se v jeden den celotýdenní déšť setká se sluncem, smíchá se s jeho paprsky, a na nebesích se objeví duha? Nebo když se snažíte, když ležíte každý den v učebnicích, knihách, které byste nejraději prohodily oknem, nevidíte před sebou pomalu nic jiného než papíry a zvýrazňovače, na i mimo ty papíry, dlaň držíte ve vlasech s chutí vytrhat si všechny vlasy, když takhle strávíte několik dní i nocí, a nakonec se to vyplatí? Znáte ten pocit, když se to vyplatí? Když se situace zlepší? Znáte ten pocit, kdy máte chuť se vším praštit o zem a na všechno se vykašlat a najednou zjistíte, že všechno to trápení k něčemu bylo? Znáte pocit naděje? Znovunabyté naděje?

Na tenhle pocit jsem už dávno zanevřel. Nevyplácelo se mi nikdy nic. Rád jsem tvrdil, že jsem ani nic od druhých nebo od sebe nečekal. Proč čekat pochvalu, nebo proč čekat něco jako úspěch, když nakonec to všechno beztak skončí rozmetaný na kousíčky někde v rohu prázdnoty v mojí hlavě a stejně tak, podle vzoru, skončim fyzicky v rohu i já? Zase s porkčenejma nohama, zase s kolenama pod bradou, zase s hlavou složenou v nich. Zase tak, abych neviděl sám svojí slabost. Tohle byla moje filosofie. Dokud jsem svojí slabost neviděl, tak mi bylo vcelku u prdele, že jsem ji cejtil. Dokázal jsem si nalhávat, že ji ani necejtim. Že necejtim ten pocit zžírající mě zevnitř, když jsem složil hlavu mezi kolena, abych neviděl vlastní slzy, když jsem si zacpal uši, abych je neslyšel, tak to šlo.

Šlo zapomenout. Šlo to popřít. Jenomže na to, jak jsem vypadal a jak jsem se cejtil, nešlo zapomenout. Jo, možná že si nepamatuju, proč jsem před měsícem v neděli skončil pod dekou ve vlastním pokoji se snahou nezardousit se vlastním pláčem mezitím, co jsem si pevně tiskl plochy dlaní k uším, ale pamatuji si, že to tak bylo. Vybavuju si sám svojí postavu pod dekou. A proč vůbec šahat někam čtrnáct dní zpátky, když už jsem Vás svojí jednou krizí proved'? Kdo si vzpomene na moje ubrečený dny na gauči s pudingem v misce? Nebo kdo si vzpomíná na moje sezení v koupelně, který bylo víc než sezení na zemi klečení nad záchodem? Je mi fuk, jestli si na to nevzpomínáte. Protože já si na to vpzomínam. A to sakra barvitě.

Nabízela se asi otázka, jestli tim pádem má cenu si zacpávat uši a schovávat hlavu, když si nakonec svoje zoufalství vybavim, tak jako tak. Cejtim sice nepříjemnej tlak na hrudníku, cejtim, jak se mi svírá hrdlo, ale všechno je to moji vlastní vinou. Mojí vlastní dlaní. Když si ze mě někdo udělá rohožku, když to se mnou někdo nemyslí vážně, celkově když, nesnášim tohle slovo, mi někdo ublíží, tak cejtim jeho dlaň. Cejtim, jak ji má omotanou kolem mýho krku, cejtim, jak mi ji drží přitisknutou na hrudníku a odmítá ustoupit. A pak díky těmhle svejm přehnanejm myšlenkám jsem nasranej na lidi, který za nic nemůžou. Že já si je ve svý palici vyobrazim jako největší parchanty, neni jejich chyba. Že se k nim jak k největším parchantům chovám, taky neni jejich chyba.

Proč by měli na úkor mojí tvrdý hlavy trpět lidi, který nic neudělali? Nevim, jak se potom cejtěj. Nevim, jestli sami neskládaj hlavu mezi kolena kvůli něčemu, co jsem jim řek'. Proč by měli? Copak nestačí, že už mně je dostatečně na hovno? Jeden člověk, kterýmu je na hovno přece stačí, proč do takovejhle stavů přivádět i další lidi? A přesně proto jsem smířenej s tim, že si pamatuju pocity na zvracení, pocity sevřenýho hrdla a tlaku na hrudi na místo myšlenek, na který jsem se timhle způsobem snažil zapomenout. Teď to neni ničí jiná dlaň, která mi mačká krk, která mi drtí žaludek. Teď je to moje dlaň. Teď můžu považovat za největšího parchanta sebe, teď se můžu sám k sobě chovat, jak k největšímu parchantovi. A to už nikomu kolem mě neublíží.

Nerad jsem si věci přiznával. Což už je tak nějak jasný. Ty blbý věci jsem si ještě přiznat zvládnul, protože taková je realita. Co se stalo, stalo se, už to nezměníš. Ať to bylo sebevíc na píču, tak už se stalo. Lidem se asi hůř připouštěla realita, hůř se jim uznávalo, že se s nima někdo rozešel, nebo, že maj z něčeho blbou známku, že je vyhodili z práce. Nejsem žádnej odborník na lidi, ale vzhledem k tomu, jak se po takovejhle situacích obvykle chovali, tak bych si troufal tvrdit, že to tak mají. Nedokážou se smířit s černou, tmavou, šedivou realitou, která stěží nabízí byť jen jedinou barvu, a já se nedokážu smířit s těma barvama.